Tak to aspoň interpretují média a na sociálních sítích a v hospodách to vře: co si to ti byrokrati v Bruselu zas vymysleli za šikanu!  

Ano, vypadá to tak. Ovšem jen proto, že média bezmyšlenkovitě opakují, co zazní v parlamentu. Ve skutečnosti si totiž byrokrati v Bruselu vymýšlejí pouze to, jak převést do konkrétní podoby cíle, které jim určí Evropská rada, ve které sedí šéfové vlád jednotlivých členských zemí, popřípadě Rada Evropy, kde zasedají jednotliví ministři národních kabinetů.   

To jsou ty jediné orgány, které určují, kam bude Evropská unie směřovat. A smlouva z Maastrichtu, proti které svého času tolik brojil bývalý český prezident, jejich pravomoci v tomto ohledu ještě rozšířila.  

Úředníci v Evropské komisi jsou tedy pouze výkonným aparátem, jehož úkolem je zhmotnit vize, na kterých se hlavy členských států dohodnou, do konkrétních směrnic a stanovit jednotlivé etapy jejich realizace. Výsledek svých snah musí pak předložit Evropské radě, která má konečné slovo.  

Pokud má připomínky nebo chce pro některé státy výjimky, což se stává skoro vždycky, musí je úředníci do návrhu zapracovat. Teprve když šéfové vlád návrh úřednického aparátu schválí, a to včetně konkrétních lhůt, limitů a pokut, může komise poslat směrnici do legislativního procesu. Jinými slovy, bez souhlasu národních vlád nespadne v Bruselu lístek ze stromu.  

Že to v České republice vláda zatlouká, nepřekvapuje. Chová se totiž tak trochu jako svého času dílenští mistři ve Škodovce: když česká automobilka přešla pod Volkswagen, rozhodlo vedení, že se v provozech musejí používat ochranné pomůcky. Dělníci na to nebyli zvyklí a reptali. Na což jejich čeští nadřízení, místo aby přiznali svůj podíl na tomto rozhodnutí a vysvětlili jeho smysl, jen krčili rameny: to víte, to jsou ti Němci…  

Podobně slouží dnes českým politiků Evropská unie. Jako hromosvod, na který se dá svést všechno možné. A veřejnost jim to polyká i s navijákem.