Docela jako by tohle platilo i u sportovních redaktorů – a to když si vybírají ať již své spolupracovníky dlohodobější, jako třeba své spolukomentátory, anebo spolupracovníky krátkodobější, třeba experty, se kterými právě o probíhajících či právě skončenných sportovních událostech vedou ve studiích řeč. Konkrétně mám teď před očima oblíbeného sportovního redaktora Zárubu, který si za „expertky“, s nimiž diskutuje o právě probíhajícím berlínském Mistrovství v lehké atletice,  vybral dvě  bývalé atletky reprezentantky. Ženy to velmi sympatické, sportovně zasloužilé  – ale že by svými odbornými postřehy přibily posluchače k židlím v momentu, kdy otevřou ústa, se bohužel říct nedá. Spíš si v momentech jejich projevů zaběhnete do kuchyně  třeba ohřát polévku, a pokud to sportovní redakce či Záruba, mysleli takhle – to znamená: nečumte na  obrazovku jako přikovaní a najděte si čas i na své nejběžnější lidské potřeby! – pak tahle moje esej není nic než omyl.

Ale mám nepříjemný pocit, že takto celá ta věc zamýšlená přece jen nebyla. A že stojí spíš tak, že redaktor Záruba někoho ke svým rozpravám o probíhajících dějích  mistrovství potřeboval, ale nepotřeboval k nim nikoho, kdo by o nich věděl o dost víc, než o nich ví on sám.