A teď si to zopakujeme – my, kteří jsme nastávající kalamitu nezavinili, spolu s těmi, kteří ji svou volbou přivolali. Trpět budeme tedy oba stejně a vlastně jen s tím rozdílem, že my budeme mít svědomí čisté. My jsme budoucí utrpení nezavinili.

Ale, bohužel, tohle vědomí naši bolest neumenší. Přibude k ní totiž naše nevraživost na ty, kteří nás do nastávajícího bezčasí uvrhli. Cožpak museli projevit tolik slepoty, hluchoty a zabedněnosti, že neviděli to prázdno ve tvářích těch, kterým dali svůj hlas? Že neslyšeli bezobsažnost slov, která jim plynula z úst? Že si nepoložili otázku, zda tihle vždy skvěle upravení panáci a tlučhubové budou schopni spravovat stát tak, jak se spravovat má, úspěšně řešit složité otázky hospodářské, stanovit a dodržovat mravní normy, vést společnost k prosperitě, vyhýbat se všem nebezpečím, před která nás současný neklidný vývoj Evropy a světa bude stavět? Nebo jsou skutečně tak tupí, že mají za to, že lidé jako Fiala, Pekarová, Rakušan, Gregorová či Bartoš jsou z onoho typu vůdců, kteří v případě živelné pohromy zavelí ke stavbě hráze – a národ se jako jeden muž na ten povel pohne?