Jsme-li skutečně tak žalostným vazalem mocnějších, jakým jsme byli za tzv. Druhé republiky Německa, a dnes zas Spojených států a Evropské unie (čili v podstatě opět Německa), že prostě musíme – a nic jiného nám nezbývá - vyslat na víkendový výroční sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení (SL), ne už jen nějakého olomouckého kněze či Bělobrádkovo video, ale přímo živého ministra české vlády (a to vůbec poprvé v historii), pak je ministr Daniel Herman  nejideálnějším představitelem tohoto našeho českého vazalství, naší národní podřízenosti i naší mezinárodní malosti i ubohosti.  A též nejideálnějším pojítkem mezi dusivým ovzduším tzv. druhé republiky, jež ze země vyhnala prezidenta Beneše a ke smrti uvláčela Karla Čapka, a ovzduším dnešním, charakterizovaným vedle shora popsaného třeba i výrokem jakéhosi výboru ministerstva kultury (kde Herman šéfuje),o tom, že bard slezského lidu Petr Bezruč vůbec nebyl velký básník, a že se jeho význam v minulosti přeceňoval.

Takové je tedy naše současná ideovost a naše slouhovské mezinárodní postavení. Je to fakt, který nelze omluvit řečmi o tom, jak moc je nám zapotřebí dobrého sousedství, protože, jak to  v minulých dnech vyjádřil předseda SL Posselt, má jít o sousedství nikoliv ledajaké, ale o sousedství v EVROPSKÉM DUCHU. A právě v tom evropském duchu, který je sudetskými Němci akcentován víc než sousedství samo, je zakleta ona podřízenost a nesamostatnost, která se nám jako kazajka našich vlastních národních zájmů ve prospěch zájmů nadnárodních – ve skutečnosti však velmocenských, ať už USA, EU či Německa - navléká na ramena a zbavuje nás svobody našeho vlastního rozhodování.