Čili na tom, zda na tom byli žáci po stránce rozumové a vědomostní zhruba stejně, či naopak rozdílně. V případě prvním šla práce tak říkajíc od ruky, byla to radost pro mě i pro žáky, v případě druhém nastávalo martyrium. Slabší žáci postup výuky zdržovali, látku bylo nutno kvůli nim opakovat, vracet se zpátky – a dobří žáci se začali nudit. Práce se rozkližovala a namísto radosti přicházelo rozladění, únava a zklamání – a to nejen pro mě, ale i pro mé svěřence.

Poněkud rozvláčně jsem tedy popsal svou zkušenost učitele, ale mám za to, že jsem to pro lidi chápavé ani nemusel dělat. Protože shora řečené poučení kantorské je přece platné pro absolutně každou výkonovou jednotku, jakou školní třída je. Např. pro hudební sbor, partu svářečů, chirurgický tým atd. Všude platí, že čím větší týmová vyrovnanost, tím větší úspěch, vždyť jen proto dělí fotbalový klub svá mužstva do áčka, béčka a céčka, při čemž samozřejmě do áčka staví hráče nejlepší, a do céčka hráče nejhorší, a jen tímto rozdělením dosáhne v áčku nejvyšší možnou výkonnost – a v béčku i v céčku zas touhu hráčů se do vysněného áčka zvýšenou pílí třeba též jednou probojovat.

Jen tak a ne jinak se buduje úspěch třídy, týmu a kolektivu, a všichni lidé se zdravým selským rozumem tomuhle dobře rozumějí. A tím pochopitelněji jsou celí paf ze současného tažení ministerstva školství za tzv. inkluzi, kdy se už od příštího školního roku mají do normálních tříd zařazovat i žáci s lehčím mentálním postižením, rovnajícím se lehké debilitě. A jsou z toho paf ještě více, než jsme byli my, tehdejší současníci, když ministr školství Nejedlý předepsal v roce 1948 národu, který se tehdy pyšnil nejlepším školským systémem na světě, tzv. jednotnou školu, jejímž nejpodstatnějším prvkem bylo zrušení gymnázií (to je vybraných škol pro další rozvíjení intelektuálních schopností nejnadanějších žáků).