„Pojďme se dívat na televizi“ navrhne dcera, třímající v rukách Magazín TV. „Čína – Říše středu na dvojce ČT. To by mohlo být dobré, ne? Co říkáte?“

Všichni jsme pro. Ano, sesedneme se kolem televizoru a bude to jako kdysi. Společně si zavzdycháme, společně se možná i zasmějeme, buď tomu na obrazovce, či tomu, co dá k dobru a k pořadu kdokoli z nás. Bude to prostě stará dobrá pohoda.

Zhasínáme a zapínáme televizor. Pořad už zřejmě několik minut běží, ale brzy se do něj vpravíme a hledíme na jednotlivé obrazy, jak se na monitoru střídají, doprovázené střídavě ženským a mužským hlasem. Avšak očekávaný společně prožívaný požitek ze sledovaného se jaksi odmítá dostavit. Lze to pozorovat i z toho, jak se občas některý z nás zvedne, z místnosti odejde, pak se zas vrátí a jakoby neochotně znovu zasedne, ale ještě přesvědčivější důkaz o tom, že se cosi z plánovaného zadrhlo, je skutečnost, že sedíme, civíme na obrazovku – a mlčíme všichni čtyři jako zařezaní.