Zdá se, že otázka jmenování Filipa Turka členem vlády nalezla, alespoň po dobu trvání mandátu současného prezidenta, svou konečnou odpověď. Nicméně v této aféře šlo o mnohem více než o pouhé jmenování jednoho z ministrů, šlo v ní o podstatu fungování našeho politického systému a vymezení pravomocí nejvyšších ústavních činitelů.

Proto je tragické a neospravedlnitelné, že se debata o ní zúžila prakticky jen na kritiku či obhajobu jednoho nekonvenčního politika, jeho různých skutečných nebo domnělých, starých či aktuálních prohřešků, excesů a výstředností.

Filip Turek se nestal ministrem především z důvodu údajného nedostatku loajality a respektu k právnímu řádu. Následující řádky nemají za cíl být apologetikou kontroverzní motoristické superstar. Spíše pokusem o hlubší zamyšlení se nad tím, co přijetí takto formulovaného odůvodnění může znamenat pro státní uspořádání, náš parlamentně-premiérský systém, a vzájemné vztahy premiéra, jeho vlády a hlavy státu.

Je více než oprávněné vyjádřit znepokojení nad rozhodnutím Petra Pavla odmítnout oficiální návrh premiéra, a nevyhovět tak aktu ústavní povahy. Rovněž je třeba pečlivě zvážit možné důsledky takového počínání. A to především z dlouhodobého hlediska.