A proč říkám svazačky? Inu proto, že mi někdejší svazačky z padesátých let neodbytně připomínají. Tím, jak jsou přesvědčeny o posvátnosti úkolu, který jim byl svěřen, s jakým zápalem, nadšeně a bez pochybností pronášejí své soudy o tom či onom, jak se jim samovolně zostří hlas i pohled, když z úst hosta zaslechnou třeba i jen záblesk něčeho, co se nesrovává s jejich ideou, či jak se jim zkřiví rty, mají-li vyslovit slova Rusko či Putin. A jak jim nesouhlas či naopak nadšený souhlas s tím, co od hostů slyší, rozkomíhá ruce i nohy, mnohem víc po způsobu dívčím, než po způsobu žen zralých. A to proto, že i ten oheň, který je stravuje, je v nich stejně mladý a dravý, jak mladé a dravé jsou ony samy.

Ovšem nic netrvá věčně, a též v nich se ten žár jednou v budoucnu zarazi, už prostě nebude moct jít dál, protože už nebude mít kam, sežehne sám sebe, nu a protože vše na světě je v pohybu, začnou i v nich zbytky toho ohně zkomírat, původní elán vyprchá a dostaví se tak zvané vystřízlivění. Ve své většině přijímají lidé tuhle změnu s pokorou, ovšem s výjimkou lidí nadmíru ctižádostivých a temeramentních, mezi něž bych si ony dvě moderátorky, třeba i jen pro ilustraci, dovolil zahrnout. Ti vystřízlivění nesnášejí, považují je za zradu, které se na nich život dopustil, a aby se ideji, s jejimž obtěžkáním k tomuto vystřízlivění dospěli, pomstili, začnou vyznávat ideu opačnou. Byli-li tedy např. dříve horlivými levičáky, stanou se teď stejně horlivými pravičáky, vyznávali-li lásku k zemi na východě, přenesou ji nyní za oceán. Jen zápal pro věc je neopustí, ten se znovu rozhoří do modra, stejně tak, jak hořel oheň původní, jen prostě teď bude plápolat na opačné straně hranice. Že byste mi to mohly potvrdit, třeba paní Chramostová či paní Šiklová, či tisíce vašich bývalých kamarádek, které kdysi neodkládaly modrou košili snad ani na noc. A teď...?