Vzpomínka na nejvíce odvrácenou stranu režimu vedeného komunistickou stranou nás letos zastihla uprostřed silných politických turbulencí. Ty jsou průvodním jevem režimů demokratických. Se všemi jejich klady i zápory. Za samozřejmé považujeme, že do debat o řešení nynější krize se plnohodnotně zapojují i špičky komunistické strany. Jistě – navzdory nesouhlasu části občanské veřejnosti. Nicméně KSČM je stranou parlamentní a tudíž její bojkot, jak mediální, tak v rámci politických jednání, byl byl z hlediska formálního chápání demokracie více než problematický. Navíc vrcholní představitelé komunistů hovoří do rozhlasových mikrofonů a televizních kamer k mnoha námětům tak, že jejich postoj má svoji relevanci. Rozhodně nejde vždy a všude o levicový extremismus, který musí rozumně uvažující lidé na první poslech odmítnout. 

V běhu každodenního politického života tak může snadno vzniknout dojem, že komunismus je jednou z rovnocenných alternativ v rámci demokratického systému. Takový dojem je ale v principu falešný a mylný. Když nic jiného, tak alespoň jednou v roce poslouží jako důkaz právě 27. červen. Za poměrně širokým a možná ne zcela správným výrazem komunismus nemůžeme spatřovat pouze často jistě rozumná vyjádření špiček KSČM v televizních diskusích, ale všechnu tu hrůzu, která je s dnešním památným dnem spojena. Mocenskou zvůli, inscenované soudy, popravy a věznění nevinných, masivní emigraci a loupež soukromého majetku, vědomě pěstovanou třídní nenávist, jedinou povolenou světonázorovou ideologii. To vše bylo a je spojené s komunistickou stranou. Nelze to od ní oddělit. Stejně tak jako v pojmu nacismus není možné vidět pouze výstavbu dálnic a model řešení meziválečné ekonomické krize, ale pro miliony Evropanů peklo na zemi.