Slovo paradigma pochází z řečtiny a znamená vzor, příklad, vzorec myšlení. Takovým paradigmatem, které dominovalo světu v posledním čtvrtstoletí, je například představa o liberální demokracii, jako o nejvyšším, nejpokročilejším a nejspravedlivějším uspořádání lidské společnosti.

Pohádka o konci dějin

Vzpomeňme na devadesátá léta minulého století. Byla to hektická doba rozkladu sovětské říše,  pádů nejrůznějších diktatur, éra rozšiřování NATO a Evropské unie. Západ triumfoval a užíval si vítězství po dlouhé studené válce. Tehdy byl liberálně demokratický, západní model uspořádání společnosti na vrcholu. Francis Fukuyama, americký filosof japonského původu tehdy psal o „Konci dějin“. Tvrdil, že „pádem Železné opony dějiny v podstatě skončily, neboť sice stále budou probíhat události a vycházet noviny, které o nich budou psát, ale demokratický a ekonomicky liberální světa řád se ukázal jako jediný možný“.

No a jestli neumřeli, tak tam takhle žijí dodnes. Dobrou noc, milé děti….

V téhle pohádce se nás babišo-bakalovský tisk a zejména pak naše milované veřejnoprávní televize snaží stále udržovat. Pohlédneme-li ale, alespoň občas, na stránky světového tisku, můžeme s tichým, překvapivým hvízdnutím zacitovat klasika, Jana Nerudu: čas oponou trhnul — a změněn svět.

Nový vzor: Rusko

Tak třeba Financial Times píší o Izraeli a konstatují „snahy uzákonit Izrael jako židovský stát, o chybějící toleranci vůči těm, kdo si dovolí tuto situaci kritizovat, a o rostoucím odcizení od Západu“. Rakouský deník Die Presse si zase všímá chování tureckého prezidenta Erdogana a píše, že „Erdogan nemá potřebu vyhovět západním standardům a poohlíží se po ruském vzoru“.