Setkali jsme se o téměř čtvrtstoletí později. V ošuntělé, ale dostatečně vojenské budově naproti stalinskému Paláci kultury v centru Varšavy. Wojciech Jaruzelski neměl už na sobě uniformu, nýbrž sako, ale ty tmavé velké brýle měl pořád. 

Nikdo z nás u těch černobílých televizí jsme ale v těch osmdesátých letech nevěděli, že ty brýle musí nosit proto, že v mladosti málem oslepl, když celou jeho polskou šlechtickou rodinu poslal Stalin v roce 1941 po okupaci východní poloviny tehdejšího Polska do vyhnanství na Sibiř.

Jeho otec, který v roce 1920 bojoval proti bolševikům ve slavné bitvě pod Varšavou, v gulagu zemřel. Jaruzelski jako mnoho jiných Poláků unikl ze sibiřského gulagu jen tak, že se přihlásil do polské východní armády, s kterou došel k Odře a Nise. 

Z našeho dlouhého rozhovoru mi nejvíc zůstala v paměti pasáž, v níž Jaruzelski vyjádřil svůj obdiv k Česku. "Vy jste byli vždy civilizovaná země, mnohem více než Polsko. Pamatuji, jak mi můj otec vyprávěl, jak byl v Čechách na jednom statku, kde nejen měly dřevěné podlahy, ale po obědě si dcera statkáře odložila rukavičky a zahrála společnosti na klavír. Něco takového u nás bylo nepředstavitelné," říkal Jaruzelski a na jeho vojensky strnulé tváři se objevil malý úsměv.