Nebylo to však ono z bláta do louže. Sovětský režim, který Československo posléze připojil ke svému táboru socialismu, neusiloval o fyzickou likvidaci českého národa, jak to plánovali němečtí nacisté.

A brutální stalinistická diktatura se po Stalinově smrti reformovala do přijatelnější podoby, v níž člověku nehrozila fyzická likvidace, ale za odpor proti režimu a boj za svobodu v uvozovkách pouze léta vězení.

Proto přes všechna ale byl květen 1945 skutečně osvobozením, byť do značné míry omezeným. A oběti sovětských vojáků, kterých padlo jen v Československu přes sto tisíc, si zaslouží naši úctu.

Byly ale příběhy ještě složitější, než je otázka, zda nám sovětská armáda přinesla pouze svobodu a zda v této svobodě už nebyly zárodky budoucí nesvobody.

Příběhem, který jsem před několika lety zřejmě jako první český novinář objevil, je historie polské partyzánské Svatokřížské brigády. Na její jméno jsem náhodou narazil u plzeňské obce Holýšov, kde byla nepatrná zmínka, že tamní nacistický ženský koncentrační tábor osvobodili 5. května Poláci.