Nebylo to však ono z bláta do louže. Sovětský režim, který Československo posléze připojil ke svému táboru socialismu, neusiloval o fyzickou likvidaci českého národa, jak to plánovali němečtí nacisté.
A brutální stalinistická diktatura se po Stalinově smrti reformovala do přijatelnější podoby, v níž člověku nehrozila fyzická likvidace, ale za odpor proti režimu a boj za svobodu v uvozovkách pouze léta vězení.
Proto přes všechna ale byl květen 1945 skutečně osvobozením, byť do značné míry omezeným. A oběti sovětských vojáků, kterých padlo jen v Československu přes sto tisíc, si zaslouží naši úctu.
Byly ale příběhy ještě složitější, než je otázka, zda nám sovětská armáda přinesla pouze svobodu a zda v této svobodě už nebyly zárodky budoucí nesvobody.
Příběhem, který jsem před několika lety zřejmě jako první český novinář objevil, je historie polské partyzánské Svatokřížské brigády. Na její jméno jsem náhodou narazil u plzeňské obce Holýšov, kde byla nepatrná zmínka, že tamní nacistický ženský koncentrační tábor osvobodili 5. května Poláci.
Lámal jsem si nad tím hlavu, jak se Poláci mohli 5. května 1945 ocitnout u Plzně. Ano, mezi osmým a devátým květnem Poláci osvobodili sever Čech a dojeli až na okraj Prahy, ale Plzeň to je něco jiného.
Polská západní armáda bojovala také někde úplně jinde. Takže jací Poláci to vlastně mohli být?
Po hodinách a hodinách hledání se přede mnou objevil neuvěřitelný příběh polských partyzánů, kteří do konce roku 1944 bojovali proti nacistům ve Svatokřížských horách uprostřed dnešního Polska.
Když se začala blížit Rudá armáda, rozhodla se tato partyzánská skupina, která byla silně antisovětská, že se pokusí ustoupit na Západ k Američanům.
S nacisty na to konto uzavřeli dohodu o neutralitě a na chaotickém konci války mohlo více než tisíc partyzánů s plnou výzbrojí, s povozy a v doprovodu žen a dětí, postupně ustoupit přes celé Česko až k Plzni.
Ačkoli nacisté usilovali o to, aby polské partyzány zapojili do bojů proti Rudé armádě, ti se přímým střetům se Sověty na území Čech vyhnuli a přesunuli se na Západ, do míst, kde se dal očekávat příchod americké armády.
Navázali tajně spojení s českým odbojem v Plzni a bylo dohodnuto, že pokud budou už v okolí města, pomohou při protiněmeckém povstání. K tomu sice nedošlo, ale osvobození koncentračního tábora v Holýšově, který střežilo dvě stě příslušníků SS, bylo podobně prospěšné.
Nacisté se vzdali až po boji, v němž byli dva Poláci ranění a několik Němců zabito. A tisícovka vězněných žen získala svobodu. Kolem tisíce pěti set Poláků pak přešlo k americké armádě, která je zařadila mezi spojenecké jednotky.
Většina z nich zůstala na Západě a do Polska se podívala až po pádu komunismu v roce 1989. Skvělou zprávou těchto dnů je, že se poslední z veteránů této polské jednotky poprvé zúčastnili oslav osvobození v Plzni, Domažlicích a Holýšově. A to z mého pohledu plným právem.
Hezký květnový víkend 70. výročí konce války vám přeje váš Luboš Palata.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
_635667618093723059.JPG&id=72483)
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
