Lucie Bartoš: Je důvod propadat environmentálnímu žalu? Migrují zvířata, lidé, kostely…

Co z toho mimo jiné vyplývá? Pokud se nás v Čechách dotkne globální oteplování, dostaneme se do podnebí, které na našem území již bývalo a v kterém dnes lidé v USA normálně žijí.

Přizpůsobit se je jistě snazší, než demonstrovat „proti klimatu“. Můžeme se bouřit proti vysoké produkci CO2. Můžeme se vztekat nad přílišnou spotřebou fosilních paliv. Můžeme láteřit nad zbohatlíky, že chtějí stále víc uspokojovat své hedonistické potřeby. Můžeme prskat na rozvojové státy, že je tam moc populace (a Evropané se oproti tomu stávají neplodnými). Nemá ale smysl lamentovat na klima a chtít „poručit větru dešti“. To se ale snadno řekne, a hůř udělá (prosadí).

Víme koneckonců, že se v historii vlivem změny životního prostředí přemisťovala nejen fauna a flóra, ale stěhovaly se i celé lidské národy. Jistě, to dnes není způsob života, který jsme si představovali. Mimoto - zejména my v Severních Čechách dobře víme, jaké to je, když se má člověk vykořenit, vzdát svého domova, stěhovat se i jen pár kilometrů, protože postupuje těžba a vesnice těžařskému podnikání „uvolňuje cestu“…

PŘESUNEME KATEDRÁLY?

Ohřátá příroda či stoupající oceán vyhání lidi z jihu planety bez nároku na odškodné.

Například italské Benátky právě hlásí nejvíc vody za 50 let, gumáky už nestačí - historické město na laguně je po intenzivních deštích zaplaveno o metr nad standardní úrovní hladiny. Legendární město se navíc postupně propadá, což v součtu není vůbec dobrá prognóza. Média píší o tom, že lidstvo musí proti vlně oceánu pojistit spoustu cenných památek. Vloni si záplavová vlna vzala ale také 30 lidských obětí.

Spasit to má „Mojžíš“, projekt pojmenovaný po biblické postavě, před kterou se rozestoupily vody Rudého moře. Jde o systém podmořských bran, které když se vynoří, tak zahradí Jaderské moře, a tím ochrání vnitrozemí před vodou. Řešení se testuje a než bude v roce 2022 plně funkční, možná bude do té doby potřebné jej začít instalovat i v dalších metropolích světa…

Není sci-fi, že by mohlo dojít i na to, co v naší republice už známe – přesuny nejen obyvatel, ale i cenných pamětihodností. V Mostě už migroval kostel, tak není nemyslitelné, že jej budou následovat další ohrožené památky světa.

NEPŘEKÁŽEJ

Když jsem se geologa Macha ptala, co si máme vzít z jeho „cesty do pravěku“, řekl: „Nepřekážet přírodě, nepokoušet se ji zvrátit. Příroda si žije svůj život a dokáže se zregenerovat, skoro vždycky.“ Není zcela přesvědčen o tom, že klimatickou nouzi způsobili lidé. Sice jsme možná atmosféru trochu pozměnili, ale ani přesto není nikde psáno, že se s tím příroda nesrovná.

(Se svým postojem není sám. „Lidstvo zatím vyřešilo jakýkoliv problém,“ míní optimisticky kupříkladu i klimatolog Radim Tolasz z Českého hydrometeorologického ústavu, který nyní vede oddělení pro změny klimatu.)

Jistě, není lehké sbalit si uzlíček, když roky něco budujeme či hospodaříme na svém, a jít do světa nalehko jako pověstný „hloupý Honza“, nebo změnit to, co už za našich předků přece fungovalo.

Člověk se přitom dokáže přizpůsobit více, než se zdá. Víte, že světovou velmocí v hospodaření s vodou je pouštní země? Izrael. Dokáže prý vyrobit víc vody, než potřebuje. Kdo by to byl řekl…

ENVIRONMENTÁLNÍ ŽAL

Přesto dnes na planetě psychoterapeuti otevírají čím dál víc dveře lidem, kteří trpí takzvanou „environmentální úzkostí“ – zklamaní mladí lidé, kteří se obávají vývoje světa.

V Kanadě se v souvislosti se zkoumáním environmentálního žalu pracuje i s termínem „solastalgia“ - je to bolest, pocit bezmoci, kterou prožíváme, když se něco děje s naším domovem nebo s místem, ke kterému máme citové pouto. (Kanadské zdravotní organizace v loňském reportu Lancet Countdown popsali stav solastalgia jako „cítit stesk po domově, zatímco jsme stále doma; ekologický žal a ekologická úzkost“).

V novinách se před časem objevila zpráva o studii vědců ze švédské univerzity v Lundu, podle které zjednodušeně řečeno tím, že budete mít o jedno dítě méně, pomůžete planetě víc, než když budete třídit odpad či sušit prádlo na šňůře.

Řešením ekoúzkosti ani klimatické krize však není to, že se přidáte k hnutí mužů a žen, kteří odmítají přivést děti do světa, aby zabránili globálnímu oteplování. Takové konání se zdá být snadné: není nutné nic dělat, jen se chránit proti početí jako doposud. Jenže neudělat něco – třeba neporodit dítě – není hrdinstvím. Zvláště ne ve vymírající Evropě, kde se nemá kdo starat o naše seniory. Život je přeci koloběh.

Mimochodem i klimatolog Václav Cílek se nedávno v médiích vymezil vůči popírání mateřství kvůli klimatu. Připomněl, jak nás už v 60. a 70. letech strašili jadernou válkou. Jak na to tehdy zareagovala populační křivka? Lidé měli kupodivu dětí víc. Známý popularizátor vědy také zmínil, že lidstvo v každém století zvládne dvě až tři pohromy „a život jde dál“.

„PRACH JSI A V PRACH SE OBRÁTÍŠ“

Truchlit – a zejména nad přírodou, z níž mizí hmyz, zeleň, trápí ji sucho, vymírají živočišné druhy – není ale žádná ostuda. Dočítáme se, že už v antickém Římě nebo ve staré Číně oplakávali její zánik, nebo polámané stromy, zničené lesy a podobně. Environmentální žal je svým truchlením podobný post- nebo pretraumatickému syndromu, pocitu tíhy, který máme ze ztráty blízké osoby.

Současná ekoúzkost je právě trochu jiná – při každé z pohrom vždy byla naděje na „lepší zítřky“. Nechybělo to, čemu se říká vyhlídky do budoucna. Dnešní situace je odlišná v tom, že lidé mají pocit, že frustrace z environmentálních potíží je nekonečná. Že jedna klimahrůza stíhá druhou, a možná se svět nikdy nezlepší. Zvířata, která vyhynula, už prostě z mrtvých nevstanou. Část přírodního světa zaniká nenávratně.

Mnohem snáze si prý vysvětlíme smutek nad smrtí 1 člověka, než nad vyhynutím celého živočišného druhu. Možná bychom si přírodu měli představit jako jeden živý fenomén, jeden organismus, v němž jsme my „jen“ určitou ohraničenou hmotou. Koneckonců, znáte-li biblický verš „Prach jsi a v prach se navrátíš“ z knihy Genesis, sděluje nám, že podstatou fyzického těla člověka, nepočítáme-li vodu, které máme v těle většinu, je jen kupička rozličných nerostů – pozemského prachu -, který po naší fyzické smrti rozprášený splyne s krajinou… Ti, kdo přijali pomíjivost pozemského života, možná přijímají klimazměny snáze než ateisté, kdoví…

SÍLA PŘÍTOMNÉHO OKAMŽIKU

„Všechno zlé je k něčemu dobré.“ „Všechno má svůj rub a líc.“ „Vše se mění ve svůj protiklad.“

Jak se s environmentálním smutkem vyrovnat? Řekla bych, že láska by to měla spravit. Jenže na tu musejí být dvě bytosti s hlubokým citem a to se mnohým nestane ani po desetiletích hledání spřízněné duše. Co může udělat člověk sám za sebe?

Přetavit depresi v pozitivní aktivitu, sdílet ji s ostatními, zapojit se do ochrany životního prostředí. Třeba sázet stromky, založit komunitní zahradu, začít se starat o opuštěná zvířátka, zapojit se do akcí jako Ukliďme Česko, založit přírodovědný nebo turistický kroužek, začít si dělat herbář, vysadit balkonovou zahrádku, malovat krajinky, fotografovat proměny počasí, vyrábět hračky z dřevin, vyrobit a rozmístit krmítka pro ptáčky, plést pedigové košíky, zapojit se do „zelené“ politiky, začít psát zelený blog – třeba i o ekostesku.

Ukázalo se, že zahltit lidi odbornými informacemi, bagatelizovat jejich smutek nebo je o něčem přesvědčovat tlakem, se nesetkává s pochopením a podporou, ani nepomáhá s vyrovnáním se s environmentální úzkostí. Vše výše uvedené, byť může jít o maličkosti, má větší smysl – pro dotyčného i pro lidi kolem něj.

Možná skutečnost, proč Greta Thunbergová má tolik nesnášenlivých odpůrců, je dáno tím, že její projev je sice plamenný, ale zdá se být agresivní. Působí jako nátlak. A z toho se lidé, kteří cítí tíhu současného světa, spíše ošívají. Například i naše první psychoterapeutka zaměřená na enviro-žal, Zdeňka Voštová, říká, že v rámci psychohygieny je mnohem lepší se občas od environmentálních témat - a zejména negativních zpráv - úplně odpojit, a raději věnovat energii věcem, které nás pozitivně nabíjejí. Věcem, které nám poskytují radost a možnost soustředit se na „přítomný okamžik“. Ideálně v okruhu podobně smýšlející komunity lidí. (Komunitní život a sdílení je podle mne receptem na mnohé úzkosti, spojené se současným světem, nejen ty ekologické.)

V září letošního roku Voštová mimo jiné založila podpůrnou skupinu na téma Emoční odolnost v době klimatické změny a pokračujícího ohrožení přírody.

Vlastně je to absurdní: Ze změny klimatu se stalo politikum, ale přitom politici už 30 let nic neřeší, vyjádřil se Cílek! Možná je to už ale čtyřicet let, když si vybavím, že První světovou klimatickou konferenci uspořádala Světová meteorologická organizace v roce mého narození – 1979. To mě tedy rovněž začíná jímat úzkost, když se celý můj život o problému ví, ale nikam jsme se nepohnuli (ba co víc, možná jsme spíše zvýšili antropogenní vliv na zhoršení klimatu).

ÚZKOST - KRÁLOVSKÁ CESTA KE SVOBODĚ?

Víte mimochodem, co o úzkosti (byť ještě nevěděl o té klimatické) říkal dánský filozof a psycholog Soren Kirkegaard? Ve svém spisu Pojem úzkosti ( 1844) předkládá lidské dějiny jako dějiny úzkosti. Úzkost je podle tohoto existencialisty „královská cesta ke svobodě“, na níž si člověk uvědomuje svou radikální osamocenost, neurčenost a nezabezpečenost (nicotnost). Ale také to, že má možnost vést svůj život a „překračovat sebe sama“.
Mám pochopení i pro klimatickou úzkost, zvláště když čtu citát Haralda Martensteina:

„Když v jednom koutu Země klesá počet druhů, volá se o pomoc. Když ale v jiném koutě počet druhů roste, je to také špatně.“

V závěru své knihy Kulturní dějiny klimatu (s podtitulem Od doby ledové po globální oteplování) ho připomíná i Wolfgang Behringer. Ten mimochodem vznáší řečnickou otázku, zda víme skutečně, jaké klima máme vlastně chránit: To chladnější, které jsme měli před 100 lety, nebo to teplejší, které tu bylo ještě před tisíci lety? Do Chamonix se na mizející ledovce jezdí dívat lidé z celého světa a místní obyvatelé truchlí nad jejich odtáváním. Ovšem před pouhými 400 lety si tam stěžovali vládě na pravý opak.

Na straně 292 českého překladu mimo jiné píše:

„Štěstí a neštěstí není rovnoměrné. V době, kdy v Itálii kvetla renesanční kultura, v Grónsku umírali Vikingové. V létě roku 2003 zemřelo ve Francii za vedra, v celém století nebývalém, několik tisíc starých lidí kvůli přehřátí a dehydrataci. Při lepší prevenci se tomu dalo zabránit. V Rakousku, Německu nebo Švýcarsku přece k obdobným následkům nedošlo. A v klimatizovaném prostředí nebo na pláži není na horkých dnech nic strašlivého. Globální oteplování bude vyžadovat jistou míru adaptace a vynutí si změny.“

MYSLET NA „NEJHORŠÍ“?

I kdyby nám klima připravilo konec, tak smrtí už není možné nic ztratit: „Smrt se nás netýká, protože když jsme, smrt zde není; když je zde smrt, již nejsme my“ (Diogenés Laertský). Podle Behringera ale konec světa- aspoň v příštích několika tisících letech - nenastane, prostě se zase přizpůsobíme, po vzoru slov starých Římanů: Tempora mutantur, et nos mutamur in illis - Časy se mění a my s nimi.

Existují národy, které berou život jako bytí, které je trnité, a přežít je úspěch. Vlastně - nikde není psáno, že život má být rekreace. Možná nás katastrofy – dvakrát až třikrát za století, jak podotkl Cílek – mají přivést opět k hledání smyslu života. V teorii dramatu (příběhu) je „katastrofou“ míněno rozuzlení a očista, bez apokalyptického významu, jaký toto slova dnes pro nás běžně má. Pojem katastrofé označoval obrat – poslední fázi, v níž dochází ke konečnému vyřešení. Katastrofa znamená katarzi. A to mi smysl dává.

(Vyšlo v tištěném magazínu TEMA, který v prosinci vydala Okresní hospodářská komora Most, největší pobočka Hospodářské komory v ČR.)