V devadesátých letech zastávali dvě nejvýznamnější funkce v zemi (funkci prezidenta a funkci předsedy vlády) Václav Havel a Václav Klaus, odvěcí rivalové s obrovskou základnou podporovatelů (a odpůrců), kteří jednoho zbožšťují a druhého démonizují. Jednalo se o souboj mnohem většího významu, než souboj mezi ODS a ČSSD. Jednalo se totiž o dva diametrálně odlišné pohledy na samotné fungování demokracie. Havel, intelektuál a snílek, který často měnil názory, si demokracii představoval nejlépe jako systém vlády elit a bez účasti klasických politických stran. Klaus, pragmatik, pevně přesvědčený liberální konzervativec, zakladatel Občanské demokratické strany, vytvořil z České republiky standardní parlamentní demokracii, v níž se střetávají levicové a pravicové politické strany, ve kterých se mohou angažovat všichni občané bez ohledu na vzdělání, postavení atd.

Václav Havel se s parlamentní demokracií a pravo-levým soubojem nikdy nesmířil. Vždy stál na straně těch, kteří se „vzepřeli“ velkým politickým stranám (ODS a ČSSD) a ideově se hlásili k jakémusi „středu“, ať už to byla ODA, Unie svobody nebo „bursíkovská“ Strana zelených. Proti dominanci modré a oranžové se v době svého vzniku vymezila také TOP 09 a i tato „strana“ se definovala jako spasitelské hnutí, které vyžene politiky tradičních stran od koryt a vymýtí korupci. Celá tahle vlna „nepolitické politiky“, „středu“ a „nestrannosti“ vyústila vzestupem Andreje Babiše. Stejně jako Havel, stejně jako TOP 09 a její jednorázové předchůdkyně, odmítl Babiš dělení na levici a pravici, odmítl tradiční politické strany a označil je za ztělesnění korupce a špatného systému. Uspěl se svým hnutím, spřáhl se se socialisty, tři a půl roku spolu spokojeně vládli a přijímali zákony, kterými se svoboda občanů omezuje více, než kdykoliv předtím za celou dobu existence samostatné České republiky. A nebyla by to česká politika, aby se vládní koalice půl roku před volbami nezačala hádat a hrát před občany a voliči trapné divadlo. Skutečná témata jdou stranou, skutečné problémy lidí se neřeší. Namísto toho se řeší osobní spory jednotlivých členů vlády a ve zprávách sledujeme ostudné scény, hloupé a arogantní výroky politické (a nepolitické) „elity“ národa.