Byť nepochybuji o tom, že spousta tradičních sociálních demokratů prvorepublikového ražení se musí při představě, že by jejich dres oblékali Marta Semelová či Miroslav Grebeníček, otřásat děsem.

Komunisté ale před třiadvaceti lety zaváhali, zatímco Česká strana sociálně demokratická začala urychleně pracovat na své obnově. Vzhůru stoupala pomalu, přesto už v roce 1992 bylo jasné, že ona se stane tahounem tuzemské levice. Na komunisty zbyl jakýsi skanzen: ve volbách bodují, v parlamentu ostošest diskutují a hlasují, ovšem do politických salonů zpravidla zváni nejsou. Jedná se ale o situaci dlouhodobě neudržitelnou, zvlášť když sociologové KSČM aktuálně věští sedmnáctiprocentní volební výsledek, což z nich klidně může udělat druhou nejúspěšnější partaj.

Jako první začaly tát ledy v městech a na vesnicích. Tam leckde při místní správě prostor komunistům prostě dát museli, jinak by se nevládlo a nestarostovalo. Poté přišly na řadu kraje. Na Ústecku již dokonce KSČM má svého hejtmana - a po třech měsících se nezdá, že by měl horší pověst než jeho sociálnědemokratická předchůdkyně.

Proti komunistům tak opět spíš než konkrétní kroky hovoří symbolika. Příběhy rezidenta StB Václava Kučery v jižních Čechách a politruka Václava Sloupa na Karlovarsku jakoby naznačovaly personální tíseň KSČM, jež patrně nedisponuje jedinci s čistým štítem, které by mohla nabídnout do krajských rad. Pak už totiž jen zbývá vysvětlení, že jsou komunisté neskonale hloupí nebo nebetyčně drzí.