Jsou ale úkoly, které do gesce hlavy státu spadají, patří k velmi důležitým a jejich naléhavost stoupá.  

Například navrhování ústavních soudců. Dalšímu z těch stávajících, Jiřímu Muchovi, končí mandát a Ústavní soud se ocitá na hranici provozuschopnosti. Formálně nic nebrání tomu, aby své tipy na ústavní soudce poslal Senátu ještě dosluhující prezident Václav Klaus. Najdou se sice hlasy, které mu doporučují již tak zásadní kroky nepodnikat, leč obsazení Ústavního soudu lze pokládat za vyšší hodnotu. Potíž je spíš v tom, že Klaus dlouhodobě není schopen vytipovat respektované právnické osobnosti, s nimiž by horní parlamentní komora souhlasila. I proto je možná lepší počkat na Zemana.  

Ten slíbil, že bude neformálně konzultovat s předsedou Ústavního soudu Pavlem Rychetským. Dokonce se mezi nimi rodí dohoda, že by Rychetský pokračoval ještě pět let ve své funkci. Toto řešení by bylo uspokojivé nejen pro oba pány, ale troufám si tvrdit, že i pro Senát a širokou veřejnost. Kdyby si ale Miloš Zeman vybral za svého stěžejního právního konzultanta Zdeňka Koudelku, s nímž si je léta mimořádně blízký, mohla by padnout kosa na kámen: Rychetský pěknými slovy na Koudelkovu adresu šetří.  

Vztah prezidenta, nota bene přímo zvoleného, k právu by měl patřit k rozhodujícím kritériím, podle nichž jej budeme hodnotit. Václav Klaus nadělal hodně zlé krve podezřele širokou a zákulisně připravenou amnestií. Zpochybňovány byly i jím udílené milosti. V minulosti se stal symbolem útěku ekonomů před právníky. S okolím Miloše Zemana je zase spojován rozkvět klientelismu v naší zemi. Za své vlády sice dal zelenou nejvyšší státní zástupkyni Marii Benešové a spustil akci „Čisté ruce“, ta však skončila fiaskem. Největší chycenou rybou byl bývalý ministr financí Ivo Svoboda. Teď se nacházíme v době, kdy se na jedné straně emancipují státní zástupci i soudci a rozkrývají se též mnohé dosud pod koberec zametané případy, na straně druhé jsme ale byli svědky několika pokusů o zastrašování orgánů činných v trestním řízení z exekutivních míst. Chce-li Miloš Zeman zlepšit svůj mediální obraz a povzbudit tuzemskou společnost, musí se na rozdíl od Klause postavit ke korupci a klientelismu čelem.  

Všichni jsou zvědavi také na Zemanovy nominace do Bankovní rady České národní banky. V minulých týdnech zmínil například Jana Švejnara či analytika Českomoravské komory odborových svazů Martina Fassmanna. Není přitom vůbec od věci, aby bankovní rada, na níž má prezident dosud bezprostřední a nikým nekorigovaný vliv, ztratila svůj dosavadní jednorozměrný – euroskeptický a monetaristický – profil. Pro úplnost dodejme, že ke klíčovým konzultantům čerstvého prezidenta v ekonomické oblasti by určitě patřil exministr financí Jiří Rusnok nebo bývalý náměstek ministra průmyslu Martin Pecina.  

Jako třetí příklad reálných prezidentských pravomocí zmiňme jmenování velvyslanců. Ano, mohla by to být formalita. Nicméně Václav Klaus měl nejspíš jakousi černou listinu – a kdo na ní skončil, v diplomacii si neškrtnul. Proto je dodnes neobsazeno několik významných ambasád. I zde můžeme čekat, že si bude Zeman počínat rozumněji. A doufejme, že koordinaci s ministrem zahraničí Karlem Schwarzenbergem nenaruší vzpomínky na souboj o hradní pracovnu. Jakkoliv bude Miloš Zeman pro cizinu čitelnější a stravitelnější prezident než Václav Klaus, už jen kvůli svým občasným sklonům k provokativním výrokům bude potřebovat partnerský vztah se šéfem diplomacie i moudré přátele na telefonu. Za zahraničněpolitické poradce si možná vybere exministry Jana Kohouta a Jana Kavana.  

Naznačil jsem jen několik zcela praktických úkolů, které před novým prezidentem stojí. Na přípravu jejich plnění má necelé dva měsíce, které jej dělí od převzetí úřadu. Pak již ubude času na okázalé a nereálné přísliby, zato nadejde okamžik závažných personálních rozhodnutí. Zde je Rhodos, zde skákej, chce se zvolat se starými latiníky. Přestože Zeman sám přiznává svoji špatnou personální politiku, ve zmíněných třech oblastech bude moci prokázat, že bude prezidentem pečlivým a zodpovědným.