Zprávu již v češtině přinesl web Novinky.cz v článku "Zpráva o hromadném znásilnění vozíčkářky v uprchlickém táboře vyvolala ve Švédsku nepokoje". A nemá se smysl ji více zabývat, v posledním roce jsme totiž už slyšeli tolik o sexuálním násilí a teroru ze strany uprchlíků v jednotlivých evropských zemích, že už jsme asi z toho unaveni.

Před pár dny jsem seděl na pivě v restauraci na pražském Hlavním nádraží a poslouchal osobní zkušenost jednoho Čecha, který ve Švédsku žije od svého dětství a nebylo to radostné vyprávění. Jeho popis situace ve Švédsku mi připomněl vyprávění jiného mého kamaráda, který zažil komunismus a bylo to víc než podobné.

Oba popisovali stejnou atmosféru ve společnosti, strach běžného občana říci veřejně svůj názor, nesouhlas se systémem, ale strach dát to najevo, protože Vás za to vyhodí z práce a pokud Vás to nepoučí, tak můžete skončit ve vězení. Společenské hanobení názorů a lidí nesdílející názor režimu je samozřejmostí a perzekuce příliš hlasité protirežimní opozice v souladu se zákonem je taktéž běžná.

Člověka až zamrazí, že jeden z mých přátel popisuje situaci v totalitním komunistickém Československu a druhý popisuje realitu v údajně svobodném, demokratickém, ale multikulturním Švédsku a přesto rozdíl mezi oběma režimy prakticky už neexistuje, přesněji řečeno se postupně zmenšuje s tím, jak švédští neomarxisté utahuji šrouby a dělají vše proto, aby v případě, že by se občané probudili, tak nebyli schopni ve volbách podpořit ty, kteří chtějí zastavit multikulturní totalitu.