Žijeme v době,  kdy kdokoli řekne, že vůbec nějaké hodnoty má, je považován téměř za fanatika, fundamentalistu, petrifikovaném ve svém systému, nemohoucím se vyvíjet. Jedinou jistotou doby je zpochybnění všeho, jedinou jistotou doby je nejistota.

Snad je to vidět i v umění, které je vždy citlivým seismografem doby. Umění, zejména to české, se umí brilantně vysmát, strhnout masku, parodovat, zlehčit, zesměšnit zápal, ať již vlastenecký či milostný či ke svobodě, umění dneška se umí na věci podívat s nadhledem, hodnoty bořit a tabu odstraňovat, ale že by samo položilo trýznivé otázky, nebo se dokonce snažilo najít odpovědi, to nečekejme; vždyť zítra by někdo jiný toto samé umění zesměšnil, zparodoval, zlehčil. Tohle my Češi máme hluboko v sobě. Hrdinou české literatury, o kterém se děti učí ve škole, není William Wallace, nýbrž Josef Švejk.

A jistěže zpochybnit, klást si otázky, ptát se, zda by vše nemohlo být ještě i jinak, je zdravé a jistěže je třeba se vyvíjet a jít dál. Jenomže jedna věc je umět zpochybnit svůj absolutní nárok na držení pravdy, což je jistě dobrá a správná věc, něco jiného je zpochybnit existenci pravdy samotné. Pokud zpochybníme pravdu samotnou, pak již nemusíme nikam chodit, neboť na cestu má smysl se vydat, jen pokud připustíme, že někde v dálce existuje cíl.