Takto si představujeme "evropský kurs"? Jak to, že naše umělecká scéna není tímto vývojem pobouřena? Jak to, že se nepíší odsuzující petice? Možná proto, že naši pseudohistorici a pseudoumělci jásají nad Jandovým textem, který vyvrací údajnou Putinovu propagandu v Čechách. Je třeba si přiznat, že „naše umělecká i vědecká scéna“ jsou zprofanované. Nedůvěryhodné. Téma, které podpoří, pak nutně zdiskreditují. Jak můžeme brát vážně například pedagoga na vysoké škole, který vyučuje politologii a veřejně prohlásí, že jediné místo, kam patří ruský prezident, je toaletní papír? Jakou objektivitu asi tak od podobných „pedagogů“ můžeme očekávat ve vztahu ke studentům, kteří s tímto vyhraněným ideologickým (v žádném případě ne politologickým) pohledem nesouhlasí. Přijde mi to podobné, jako bychom vyučovali malířství, ale tak, že jediný styl, který se bude smět používat, bude například styl Cranacha staršího. Že nám to připadá směšné? Ale právě takto funguje například politologie na Západočeské univerzitě v Plzni.

Je žalostné, že pera našich spisovatelů vyschla či se přizpůsobila oficiálními diskursu. Je tragické, že naši vědci srazili podpatky a v hlubokém úklonu hájí establishment. O studentstvu snad raději pomlčet.

Co naši akademici nevidí…

Na Ukrajině se odvolávají na Zákon o ochraně informací. Úředníci prezidentské správy, ministerstva kultury, ministerstva informační politiky, státní bezpečnostní služby, ministerstva vnitra a úřadu státního žalobce pod záminkou, že bojují s „ohrožením národní bezpečnosti a s vyvoláváním etnické nenávisti“, sepisují takzvanou „černou listinu“ těch, jejichž činnost je na Ukrajině zakázaná. Filmy jsou ukládány do archivů, knihy jsou odstraňovány a ničeny, podobně, jako tomu bylo v nacistickém Německu. Na černé listině se ocitli nejenom obecně známí představitelé kultury a umění z Ukrajiny, Ruska a bývalého Sovětského svazu, ale též celosvětově známé osobnosti jako Emir Kusturica, Oliver Stone, Gerard Depardieu či Steven Segal.