Paradoxem je, že dění na Ukrajině třicátá léta skutečně v řadě ohledů připomíná. Až na to, že dnešní Rusko není Hitlerovým Německem a dnešní Ukrajina Československem třicátých let.

Zato zde však máme stát vnitřně hluboce rozdělený – a v mnoha ohledech připomínající Frankovo Španělsko.

Sledujeme zemi, kde sociální rozměr odporu zdola byl umlčen silnou rukou hnědého proudu, jehož bojůvky získávají na intenzitě. Pluralita názorů se zde nepěstuje a vrcholní představitelé tohoto státu vědomě překrucují historii. Minulou i současnou. Jedině tak je možné, že se dozvídáme o napadení Německa Sovětským svazem. Tento výklad dějin je šťastný asi jako slavná pasáž hodnotící způsob léta ve slavném Vančurově románu. A stejně pravdivý, jako když ukrajinský parlament prohlásil současné Rusko za agresora. To by přece nebylo, abychom to Rusko nějak do války, o níž již dobrý rok mluvíme, nezatáhli.

Nejtragičtější na tom celém je, že zde chybí argumenty, jež by něčemu podobnému vystavili své jasné NE. Evropa selhává – podobně, jako selhala ve zmiňovaných třicátých letech. Tehdy byl jistým kruhům Hitler dobrý, hlavně že představoval protiváhu k obávanému „rudému nebezpečí“.

Jsme nepoučitelní, neboť ty samé kruhy dnes vyrábějí propagandu, jak je ten Rus proradný a zákeřný (na ruské dobrovolníky bojující na způsob interbrigád ve Španělsku nahlížíme jako na statisícovou ruskou armádu) a jak vlastně žádné projevy fašismu na Ukrajině nejsou. Prapory typu Azov jsou nejspíše „humanitárními kordony“ šířícími lásku a demokracii.