Že si možná konečně uvědomila svůj poněkud nekonzistentní přístup v jinak podobných situacích. Zatímco Davida Ratha vydala bez mrknutí oka po mimořádně rychlém prolistování dokumentů, na Petra Nečase nedala dopustit. V prvním případě totiž rozpoznala „sprostého korupčníka“, kdežto v případě druhém „nevinnou oběť policejní zvůle“. Nemusíme být Boženou Němcovou, abychom mohli údivně povzdechnout: „Šťastná to žena.“

Kdepak sebereflexe. Miroslava Němcová se nestydí za sebe, všem nám tak může spadnout kámen ze srdce, ale za nás, za občany. Tedy za některé z nás. Za ty, kteří si dovolí mít připomínky k něčemu, co mají plni pokory a úcty adorovat – a u čeho mají vděčností nějakou tu slzu uronit.

Bylo mi těžko, padl na mě žal

„Bylo mi těžko, když jsem byla minulý týden v Polsku a na oficiálních setkáních se mě ptali, co se to vlastně děje v České republice, jak to, že náš prezident svou účastí v Moskvě chce například i potvrdit vražedný, zločinný komunistický  Kim Čong-unův režim v severní Koreji, jak to, že se přidáváme do této party,  co máme proti Severoatlantické alianci, prostě nám vůbec nerozumí. Stydím se za ty, kteří si neváží svobody a demokracie. Stydím se za ideu rovných žaludků, teplíčka a klídku, bez toho, že bychom museli každodenně osvědčovat svoji odpovědnost a nést rizika, která s sebou svoboda a život v demokracii přináší. A že svobodu a demokracii jsme ochotni vyměnit za ty rovné žaludky.“ (Parlamentní listy, 26. 3. 2015)

Nevím zrovna, co má paní Němcová na mysli „rovnými žaludky“, ale mnozí z bývalých protestujících proti Nečasově vládě by jí jistě osvětlili, co to jsou žaludky prázdné.

A někdo další by jí mohl vysvětlit, proč si za Nečasovy vlády neužíval ani teplíčka, ani klidu. A proč to dnes není o mnoho lepší.