Zastavme se krátce u chilského puče. Dosazení pravicového diktátora (Pinocheta) k moci předcházela mohutná pomoc ze strany americké CIA. Není zkrátka nad obhajobu „demokratických hodnot“, za něž se v dnešních dnech po boku nevoleného A. P. Jaceňuka, jehož „vítězný únor“ 2014 vynesl do premiérského křesla, tolik bereme a na něž klademe takový důraz (jimi se prý odlišujeme od autoritářství v Rusku).
Nad nějakým hromadným mučením a popravováním politických odpůrců mávneme rukou. Byl to zkrátka kabrňák – a Víctoru Jarovi a jemu podobným přece patřilo, že s nimi bylo zatočeno. Měli holt zpívat jinou písničku. Tu jedinou správnou, fašistickou.
Asi z historické nostalgie podporujeme podobné síly na Ukrajině. Jaceňuka a jeho partu dobrodruhů poplácáváme po zádech jako vrcholné demokraty, jimž je třeba dodat v době příměří zbraně, abychom ten mír společně vybudovali. Nebo snad vybojovali?
Koho to chce P. Porošenko vlastně potřít? Proti komu bojuje? Proti invazivní ruské armádě, která se ovšem do bojů zřejmě ještě nezapojila? Proti vlastním občanům, protože část z nich odmítá poslušnost fašistické vládě?
Porošenkův poradce Lucenko vzkázal, jak pět států NATO (z nichž čtyři to okamžitě popřely) pošle na Ukrajinu zbraně a vojenské poradce. Následně P. Porošenko dodal: „Spoléháme sice jen sami na sebe, ale finanční a vojenská technická pomoc je pro nás životně důležitá. A my ji dostaneme.“ Již pro jistotu nemluvil o konkrétních zemích – ale jedná se údajně o „celou řadu“ členských států NATO.
Je s podivem, jak média nerozebírají, k čemu v době příměří potřebuje Ukrajina zbraně – a zejména – jaké dohody - a s kým - se vlastně upekly? Nebo snad „náš přítel Porošenko“ mluví (na rozdíl od satana Putina) pravdu, kdyby stokrát lhal?
Ať se děje, co se děje, budou USA a EU tvrdit, že je Rusko ve válce s Ukrajinou – i když s ní zjevně ve válce není. Ale stokrát opakovaná lež působí – stačí si vzpomenout na neexistující zbraně hromadného ničení v Iráku. Tisíckrát mohli experti z OSN podotýkat, že žádné důkazy o iráckých zbraních hromadného ničení nemají. Válka musela být.
Stejně tak mohou experti z OSN vyvracet zprávy o přítomnosti ruské invazivní armády na Ukrajině. Jistě, ukrajinská vláda má v tomto ohledu jasno – a vykřikuje do světa, jak je obklíčena „ruským agresorem“. Vše by to bylo na uronění nejedné slzy, kdyby zde nechyběl jeden malý detail: Kdyby se ruská armáda vydala směrem na Kyjev, ukrajinská vláda už by toho patrně mnoho do světa nevyhlásila.
Buďme tedy obezřetní, než budeme opakovat „zaručené pravdy“, které zas tak zaručené úplně nejsou.
Petice nazvaná Evropané proti válce vznikla právě pod dojmem uplatňování dvojího metru ze strany Západu a z nutnosti čelit válečnému bubnování a volání: „Do zbraně“.
Nijak nestraní ruskému prezidentovi – jen si dovoluje pochybovat o oficiální západní propagandě, že se Putin rozhodl (zřejmě v duchu Drank nach Western) obsadit jednu zemi za druhou, zřejmě až k Lisabonu.
Z reálpolitika, který si v ničem nezadá se sobě rovnými (např. Kissingerem), dělají některá média Hitlera či Stalina – a úplně obracejí naruby fakt, že ruský prezident jedná silně racionálně – což se o muži s patkou a knírkem říci nedalo.
Petice nemá za cíl adorovat ruského autokrata, ale zároveň není ochotna přistoupit na tvrzení, která nejsou doložena důkazy. Smutné je, že pro mnoho lidí je Putin zodpovědný za sestřelení letadla, za obsazení Ukrajiny vojsky – možná že může i za bublání sopky kdesi na Islandu. Nejspíš ji svou politikou přivedl do varu.
Jenže tato víra (kde by si jistě podali ruce T. Halík a patriarcha Filaret, jaký že to je Putin satan) nemá oporu v realitě. „Stejně jako u prvního bratrovraha v dějinách, Kaina, tyto skutky ukazují, že výše uvedený vládce se dostal pod vliv satana." Tento Filaretův záchvat nelze označit jinak než hysterické blouznění, které bohužel přispívá k zesílení iracionálního přístupu k dění na Ukrajině.
Je to diametrálně odlišný postoj od postije papeže Františka, jakkoli můžeme pochybovat, zda papež myslí svou mírovou iniciativu vážně. Zato nemusíme pochybovat, že patriarcha Filaret bere svůj odpor ke skromnosti naprosto vážně: „…Neschvaluji takové chování. Je to předvádění se. Je třeba být skromný v životě před Bohem, ne před lidmi,“ odlišil se ukrajinský patriarcha Filaret od papeže Františka s tím, že on sám využívá pro cesty za věřícími mercedes.
V protiválečné petici se mj. píše:
„…Žalujeme proto Evropskou radu, která je vrcholným politickým orgánem EU, z toho, že se pokouší nás, Evropany, degradovat na manipulovatelnou, lhostejnou a sobeckou masu. My však nechceme válku! Nedáme se otrávit jedem válečné propagandy! Rusové nejsou naši nepřátelé, ale Evropané toužící stejně jako my po životě v míru. Budoucnost naší Evropy musí být postavena na vzájemném respektu, míru a spolupráci.“ (více ZDE).
Pavel Urban ihned v Britských listech přispěchal se svou troškou do mlýna, jak je petice vlastně proválečná (Evropané za ruskou válku, 11. 9. 2014). Mj. uvádí: „Takovýto postoj znamená stát de facto na straně silnějšího. Nebo toho, který se bez materiální podpory EU spíše obejde. A také rezignaci na možnost něco změnit. Proč by na nás měly válčící strany brát ohled, když si tím stejně nijak nepomohou? To není petice proti válce. To je petice za ruskou válku. To nejlepší, co se dá říci o jejich signatářích, je, že je jim lhostejné, co se na Ukrajině děje, pokud mají pocit, že oni sami jako občané s tím nemají nic společného.“
Oprostěme se již od mýtu, že Rusko vede válku. Nevede. Zatím. Ale budeme-li stále dokola tuto mantru opakovat – a podnikat všemožné kroky, abychom Rusko do války se Západem vehnali, povede se nám to. A právě před takovýmto – navýsost osudovým – krokem petice varuje.
Škoda, že se v zahraniční politice neprosazují lidé jako např. Lenka Procházková, která v Britských listech publikovala způsob, jakým by bylo možno předejít řadě konfliktů včetně těch nejničivějších. Její článek se týkal snahy o dialog na jednom serveru, který se honosí tím, že má umožňovat pohledy, které v mainstreamu nepostřehneme, a má psát o tom, co je v mainstreamu tabu a o čem se nemluví. Je však obecně použitelný na různé situace. Má ovšem jednu důležitou podmínku – všechny zúčastněné strany musí mít zájem na společném řešení.
Zatímco obviníme Putina ze stupňování agrese (a uvalíme na něho sankce) – nejspíš tím, že přišel s plánem na smír – pochválíme ukrajinskou vládu, která chce „na hlavu porazit své nepřátele“ za vstřícnost – a dodáme jí zbraně, aby mohla mír pořádně utužit.
Mělo by být pro nás alarmující, jak se vůbec nezabýváme situací lidí postižených humanitární katastrofou. Je nám jedno, kdo z Ukrajiny prchá – neprchá totiž správným západním směrem – a vůbec u toho nevykřikuje, jaký je Putin neřád a zločinec. Je nám jedno, kolik lidí je bez vody – kolik jich potřebuje materiální pomoc – o pomoci psychologické ani nemluvě.
Sice se občas zmíníme, že zvěrstva dělají za války všichni – ale raději si moc v televizi neukazujeme, jak tato zvěrstva v praxi vypadají. Ještě by totiž někoho mohlo napadnout, koho to vlastně podporujeme.
Je tragické, že Evropská unie není schopna přiznat, že Ukrajině nijak pomoci nedokáže. Že nedokáže pomoci ani sama sobě, natož aby mohla sanovat ekonomické škody na Ukrajině. A zima již netrpělivě přešlapuje, aby odhalila ubohost současné Ukrajiny. Ubohost, která může být ještě zvýrazněna vybudováním zdi, která by Ukrajinu jasně přiřadila k Západu. K Západu, který již delší dobu mele z posledního – a přitom se tváří, že má na sobě neviditelné šaty z perel a drahokamů. Nemá, což je zvláště patrné, když se k těm, kteří by jeho pomoc nejvíce potřebovali, otočí zády.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
