Zastavme se krátce u chilského puče. Dosazení pravicového diktátora (Pinocheta) k moci předcházela mohutná pomoc ze strany americké CIA. Není zkrátka nad obhajobu „demokratických hodnot“, za něž se v dnešních dnech po boku nevoleného A. P. Jaceňuka, jehož „vítězný únor“ 2014 vynesl do premiérského křesla, tolik bereme a na něž klademe takový důraz (jimi se prý odlišujeme od autoritářství v Rusku).

Nad nějakým hromadným mučením a popravováním politických odpůrců mávneme rukou. Byl to zkrátka kabrňák – a Víctoru Jarovi a jemu podobným přece patřilo, že s nimi bylo zatočeno. Měli holt zpívat jinou písničku. Tu jedinou správnou, fašistickou.

Asi z historické nostalgie podporujeme podobné síly na Ukrajině. Jaceňuka a jeho partu dobrodruhů poplácáváme po zádech jako vrcholné demokraty, jimž je třeba dodat v době příměří zbraně, abychom ten mír společně vybudovali. Nebo snad vybojovali?

Koho to chce P. Porošenko vlastně potřít? Proti komu bojuje? Proti invazivní ruské armádě, která se ovšem do bojů zřejmě ještě nezapojila? Proti vlastním občanům, protože část z nich odmítá poslušnost fašistické vládě?

Porošenkův poradce Lucenko vzkázal, jak pět států NATO (z nichž čtyři to okamžitě popřely) pošle na Ukrajinu zbraně a vojenské poradce. Následně P. Porošenko dodal: „Spoléháme sice jen sami na sebe, ale finanční a vojenská technická pomoc je pro nás životně důležitá. A my ji dostaneme.“ Již pro jistotu nemluvil o konkrétních zemích – ale jedná se údajně o „celou řadu“ členských států NATO.