Frustrovaní a jejich světlo v tunelu

Abychom pochopili rozpoložení naší společnosti, je třeba se vrátit minimálně do doby působení Nečasova kabinetu. Tehdy mnozí občané zažívali mimořádnou frustraci. Žádná celospolečenská debata se nekonala, vláda si z pozice počtu mandátů, který se jí postupně redukoval, dělala, co si usmyslila, v rozporu s přáním voličů. Prosazovala jedno asociální opatření za druhým, vydupala si velmi spornou podobu takzvaného zákona o církevních restitucích a ve jménu protikorupčního boje byla obestřena jednou korupční aférou za druhou.

Připomeňme si například ProMoPro, CASA či IZIP. Nezapomínejme na postavy J. Drábka a jeho pravé ruky Šišky – a na rozval sociálního systému. Stejně tak bychom v povědomí měli být schopni udržet tvář K. Peake a bezprecedentní založení nové strany s novým programem hluboko po volbách – s příkladně výsměšným názvem – LIDEM.

Pak můžeme přepnout na prezidentskou kampaň, kde se „naše“ mainstreamová média vskutku „vyznamenala“. A nejenom ona. Kromě mediální fronty selhala i ta umělecká či akademická. To se jenom podtrhlo 17. listopadu 2014, kdy páni akademici hájili vrhání vajec na hlavu státu za jeho – pro ně nepřijatelné – ale jinak pravdivé, hodnocení ukrajinského konfliktu.  

„Opravdu jsme zjistili, že Rusové neumístil žádná velitelská stanoviště, za hranicemi, včetně polních nemocnic, čehož  by při vojenské intervenci používaly jednotky druhého sledu při ústupu", uvedl generál  Christophe Gomart. A dodal: „NATO uvedlo, že ruská invaze Ukrajiny je připravena, ale francouzská vojenská rozvědka nic z této hypotézy nepotvrdila.“