Nový Spolkový parlament bude mít 630 křesel a složení v něm by podle volebních výsledků mělo být následující:
CDU/CSU 41,5 % – 311 mandátů
SPD 25,7 % – 192 mandátů
Levicová strana 8,6 % – 64 mandátů
Zelení 8,4 % – 63 mandátů
FDP 4,8 %
Alternativa pro Německo 4,7 %

Tyto výsledky znamenají přinejmenším jednu politickou senzaci – poprvé v poválečné historii Německa ztratila své zastoupení ve Spolkovém parlamentu liberální strana FDP a CDU/CSU také dosavadního koaličního partnera. Byť po vypadnutí FDP z několika zemských parlamentů byla tato hrozba silně přítomná, ucházeli se liberálové především o tzv. druhé hlasy, v rámci kterých doufali v „solidaritu“ části voličů CDU/CSU. Kampaň, která se jim vyplatila v roce 2009, kdy dosáhli 14,6 % a byli třetí nejsilnější stranou, tentokrát nepřesvědčila. Liberálové se totiž v průběhu posledního volebního období ideově zcela „rozpustili“ uvnitř vládní koalice a nevyužili šance být „korektivem“ křesťanských demokratů. Ta tam jsou jejich požadavky na zjednodušení daňového systému. Rovněž při hlasováních o záchraně eura a finanční pomoci jihoevropským zemím, resp. jejich bankám se větší část FDP držela kancléřky jako klíště. Pro volbu FDP nezbylo proto moc důvodů – voliči, kteří si přáli pokračování stávajícího kurzu, mohli rovnou volit CDU a ti, kteří hledali alternativu, se přiklonili k AfD.

Kromě vypadnutí liberálů se ovšem další senzace nekonají. Absolutní většina pro CDU/CSU, po které Merkelová těsně sahala, zůstává prozatím nepřekonaným unikátem Konrada Adenauera z roku 1957. A nakonec, nedošlo ani k politickému tsunami v podobě vstupu nové euroskeptické strany Alternativy pro Německo do parlamentu. AfD zůstala těsně pod hranicí 5 %. Ale vzhledem k jejímu politickému stáří čtyř měsíců je volební výsledek 4,7 % a nabytá členská základna ve výši 17 000 členů více než slušným výsledkem. AfD se povedlo vnést do kampaně alespoň minimální dynamiku a osvěžení politické diskuse. Tato stana o sobě ještě nechá slyšet přinejmenším ve volbách do Evropského parlamentu v květnu 2014.

Jinak jsou ale výsledky německých voleb potvrzením „starého systému“. Oproti roku 2009, kdy výrazně posílily malé strany, a německá politologie mluvila o tzv. fluidním stranickém systému, se letos koná spíše návrat do zajetých kolejí. Před čtyřmi lety získala každá ze tří malých stran (FDP, Zelení a postkomunisté) dvouciferný výsledek, a to na úkor CDU/CSU a SPD, takže někteří politologové si kladli otázku, zdá má ještě smysl mluvit o tzv. „velkých“ a „malých“ stranách, když se vzdálenost mezi nimi pořád zužuje. Letos naopak dvě velké strany posílily (CDU o 7,7 %, SPD o 2,7 %), malé strany zůstaly všechny pod 10 %.

Dosti trpkým výsledkem je 8,4 % pro Zelené, kteří v polovině volebního cyklu (po katastrofě ve Fukushimě) soupeřili v průzkumech veřejného mínění se sociálními demokraty o druhé místo a doufali ve výsledek nad 20 %. Tuto stranu podávající své politicko-ekologické poselství se silným moralistickým nábojem ovšem před spolkovými volbami zasáhla série pedofilních skandálů z minulosti (někteří členové se v 80. letech veřejně chlubili svými pedofilními sklony a požadovali legalizaci pedofilie i incestu), takže tito neušpinění „alternativci“ spadli do své vlastní morální pasti.

Třetí nejsilnější parlamentní stranou se stali letos postkomunisté. Přesto, že ve srovnání s rokem 2009 ztratili 3 %, předseda jejich parlamentní frakce Gregor Gysi neskrýval své uspokojení: „Kdo by to byl v roce 1990 řekl, že se tato strana stane třetí nejsilnější parlamentní sílou.“

Malé strany lze tedy bezpochyby označit za poražené německých voleb. Velkým stranám se v těchto volbách po letech povedlo posílit schopnost koncentrovat mezi sebe většinu voličů (67,2 % pod křesťanské a sociální demokraty dohromady ve srovnání s 56,8 % v roce 2009). A podle všeho tyto dvě strany také utvoří velkou koalici.