Plné znění rozhovoru, v němž se to hemží vykřičníky, najdete ZDE, a jeho podstatou jsou názory Racketeové na povinnost Evropy přijímat běžence. Jádro lze shrnout do těchto bodů:

• právo na azyl nezná žádnou horní hranici, co se počtu žadatelů týče, a ona sama žádný limit nevidí, mluvit o číslech by bylo neseriozní;
• jsme okamžitě povinni převézt půl milionu běženců, nacházejících se v Libyi, do Evropy, protože přeci nemůžou zůstat v zemi, která není bezpečná (a co šest milionů Libyjců samotných, ti ve své nebezpečné zemi zůstat můžou?Řečnická otázka MK, na kterou neočekávám odpověď);
• změna klimatu zapříčiňuje vznik fenoménu klimatických uprchlíků, které jsme samozřejmě (natürlich) také povinni přijmout;
• žádnou zodpovědnost za nárůst preferencí pravicových stran nepociťuje, to je přeci věc voličů, koho volí;
• za Afriku má Evropa historickou zodpovědnost kvůli kolonialismu a současnému využívání zdrojů, z toho plyne povinnost přijímat;
• nemáme žádnou možnost říci „my je nechceme“.

K tomu klasická omáčka o nutnosti pomáhat i na místě, ale jelikož toto říká (bez větších detailů, protože právě v těchto detailech se skrývají vnitřní rozpory) skoro každý, nedá se říci, že by šlo o význačný bod rozhovoru.

Doprovodný informační rámeček pak uvádí, že Světová banka varuje před 140 miliony klimatických uprchlíků do roku 2050. Přijde mi to jako nízký odhad. Jenom ten Bangladéš, který je v rozhovoru Racketeovou zmiňován jako příklad země trpící klimatickou změnou, bude mít tou dobou odhadem 230-250 milionů obyvatel. A to je jen jedna z mnoha zemí, jejíž velkoměsta leží pár metrů nad mořem.

Tolik Carole Racketeová ve vlastních slovech. Upřímný tón rozhovoru vítám, protože se aspoň nebudu muset tahat s odpůrci o to, zda té paní jde jen o záchranu životů na moři či ne. Sama říká, že jde o podstatně širší záměr, půlmilionem lidí v Libyi „okamžitě“ počínaje a blíže neurčeným množstvím klimatických běženců „samozřejmě“ pokračuje. O fázi „konče“ raději ani nechci přemýšlet.

Dumal jsem nějakou dobu nad tím, jak tenhle názor, navíc podpořený aktivní snahou o implementaci vlastními silami, pojmenovat. Nejde jej totiž odbýt slovem „šílenství“. Pravý šílenec by říkal, že mu k pobřeží Libye nařídili vyplout vesmírní telepati ze Saturnových prstenců. To není ten případ; though this be madness, yet there is method in’t, říká se v Hamletovi, oné slavné hře, kterou její zákeřný bílý „autor“ samozřejmě ve skutečnosti jen ukradl z Afriky. V tomhle šílenství je metoda.