Tomáš Garrigue Masaryk byl realista, když vnímal Evropu jako kontinent zakořeněných národů, přirozeně se vyvíjejících především z globalismu 17. a 18. století. Proto požadoval vůči národům respekt a uplatnění demokratických principů jak v jejich vnitřních poměrech, tak v jejich vztazích. Tato realita by měla být respektována i v současnosti v zájmu demokracie i stability Evropy. Ne národy, jak se začalo hlásat v 90. letech, způsobují války, ale neschopné, nedemokratické a ve skutečnosti nevzdělané mocenské vrstvy, zvláště nadnárodní, které si ale pečlivě vychovávají mocenskou vrstvu v každém národě či státě, odcizenou vlastní veřejnosti a jejím potřebám, ale uznávající jakoukoli ideologii či vizí spojenou s nositeli ideje „říše“.

Boj komunistů proti tradicím se vymstil

Pochybnosti o rozumnosti Masarykova úsilí a o prozíravosti vytvořit samostatné středoevropské demokratické státy se objevují od počátku jejich založení na straně řady německých, katolických a konzervativních politiků i historiků. Tento trend na Západě sílil s nadějí na pád komunistického bloku již několik let před r. 1989. V Československu se pak prosazoval značně úspěšně po roce 1989, zvláště se strany konzervativců, monarchistů, katolíků, a lidí neznalých historie, ale nekriticky přijímajících novou neoliberální ideologii. Těžko říci zda tyto názory vycházely pouze z neznalosti historie do roku 1918, z nevědomosti o hlubokých vnitřních problémech habsburské říše i bezprostředních příčinách jejího rozpadu (například Korutany byly první, které se od říše odpojily a císař resignoval den před vyhlášením nezávislého Československa), anebo se hbitě přizpůsobovaly ozývajícím se konzervativním, proněmeckým a katolickým hlasům, nedemokratickým, neloajálním k české státnosti a relevantním tradicím. Česká verze tohoto trendu využívá nedostatečné informovanosti veřejnosti, včetně malé znalosti relevantní historie. Cestu jí ulehčuje ideologický „marxistický“ pohled na historii s podceňováním demokracie a relevantních tradic.

Ne národy, ale říše jsou kruté

Útoky proti národním státům, jako příčině válek, spojené s ideou EU jako sociálně orientované struktury, zastínily skutečnost, že se ve skutečnosti jedná znovu o budování říše, spojené se vzrůstající centralizací. Znalost historie však ukazuje, že říše vedly a vedou časté války za účelem expanze a zcizování bohatství slabším, že jsou značně sociálně lhostejné a že rozdělují obyvatelstvo na mocenskou privilegovanou menšinu a neprivilegovanou a postupně degradovanou většinu. Někdy se zdá, že dokonce uznávají legitimitu monarchistického principu spjatého s určitými náboženskými principy, tak jako to bylo v minulosti.