Tomáš Garrigue Masaryk byl realista, když vnímal Evropu jako kontinent zakořeněných národů, přirozeně se vyvíjejících především z globalismu 17. a 18. století. Proto požadoval vůči národům respekt a uplatnění demokratických principů jak v jejich vnitřních poměrech, tak v jejich vztazích. Tato realita by měla být respektována i v současnosti v zájmu demokracie i stability Evropy. Ne národy, jak se začalo hlásat v 90. letech, způsobují války, ale neschopné, nedemokratické a ve skutečnosti nevzdělané mocenské vrstvy, zvláště nadnárodní, které si ale pečlivě vychovávají mocenskou vrstvu v každém národě či státě, odcizenou vlastní veřejnosti a jejím potřebám, ale uznávající jakoukoli ideologii či vizí spojenou s nositeli ideje „říše“.
Boj komunistů proti tradicím se vymstil
Pochybnosti o rozumnosti Masarykova úsilí a o prozíravosti vytvořit samostatné středoevropské demokratické státy se objevují od počátku jejich založení na straně řady německých, katolických a konzervativních politiků i historiků. Tento trend na Západě sílil s nadějí na pád komunistického bloku již několik let před r. 1989. V Československu se pak prosazoval značně úspěšně po roce 1989, zvláště se strany konzervativců, monarchistů, katolíků, a lidí neznalých historie, ale nekriticky přijímajících novou neoliberální ideologii. Těžko říci zda tyto názory vycházely pouze z neznalosti historie do roku 1918, z nevědomosti o hlubokých vnitřních problémech habsburské říše i bezprostředních příčinách jejího rozpadu (například Korutany byly první, které se od říše odpojily a císař resignoval den před vyhlášením nezávislého Československa), anebo se hbitě přizpůsobovaly ozývajícím se konzervativním, proněmeckým a katolickým hlasům, nedemokratickým, neloajálním k české státnosti a relevantním tradicím. Česká verze tohoto trendu využívá nedostatečné informovanosti veřejnosti, včetně malé znalosti relevantní historie. Cestu jí ulehčuje ideologický „marxistický“ pohled na historii s podceňováním demokracie a relevantních tradic.
Ne národy, ale říše jsou kruté
Útoky proti národním státům, jako příčině válek, spojené s ideou EU jako sociálně orientované struktury, zastínily skutečnost, že se ve skutečnosti jedná znovu o budování říše, spojené se vzrůstající centralizací. Znalost historie však ukazuje, že říše vedly a vedou časté války za účelem expanze a zcizování bohatství slabším, že jsou značně sociálně lhostejné a že rozdělují obyvatelstvo na mocenskou privilegovanou menšinu a neprivilegovanou a postupně degradovanou většinu. Někdy se zdá, že dokonce uznávají legitimitu monarchistického principu spjatého s určitými náboženskými principy, tak jako to bylo v minulosti.
Ušlechtilý Ital se už na nás nemohl dívat
Vzhledem ke zvýšení intenzity těchto postojů od konce 90. let, italský historik Francesco Leoncini, pozorujíc situaci v Československu po r. 1989, již v roce 1997 publikoval nové vydání Masarykovy Nové Evropy (LEONCINI Francesco, La Nuova Europa. Itálie 1997. Český překlad Úvodu: Italský kulturní institut v Praze, 1997, s. I – XXII, s. IV). V úvodu ke knize, který byl přeložen do češtiny, reagoval na argumenty zaměřené proti samostatnosti středoevropských národů. Uvedla bych z úvodu alespoň krátký úryvek z jeho názorů, v němž zmiňuje, jak musel čelit od svých italských i českých kolegů argumentům, že pangermánské nebezpečí již nehrozí, alespoň ne na politickém poli, a dále názoru, že Německo je bezpečně demokratický stát, že koalice slovanských států nepřichází v úvahu, že se rozpadly dokonce Jugoslávie a Československo. Z toho všeho mělo plynout, že kritika Rakouska-Uherska se dnes jeví jako chybná. Leoncini na to odpovídá: „Těsná vazba, kterou Masaryk vidí mezi pojmy humanismus, demokracie a socialismus, je na hony vzdálena současnému cítění, které dnes převládá na Západě, tak i na východě, a jež by se dalo shrnout do hesla ‚správné je vše, z čeho je osobní užitek‘, přičemž se má za to, že stát má mít nanejvýš roli ochránce volné soutěže ekonomických sil; kapitalistická džungle“ je nazírána jako pozitivní protiváha „komunistické zoologické zahrady“.
Němci to nikdy nepřestanou zkoušet
Zůstává téměř nedoceněno, že vytvoření samostatných států ve střední Evropě zabránilo chaosu, možná i občanským válkám, po porážce Rakousko-Uherska a Německa. Chaos by vytvořil ideální podmínky pro expanzi Německa do střední Evropy. Německo nebylo úplně poraženo a nikdy neuznalo, že prohrálo první světovou válku, kterou iniciovalo. Nevzdalo se tradičního přístupu, že do válek se nemají zatahovat mravní principy. Je to Německo, které nedlouho po skončení 2. světové války začalo přeinterpretovávat evropskou historii 20. století. Tyto tendence dnes sílí alarmujícím způsobem. Z viníků se začínají dělat oběti a z obětí viníci. Navzdory nepříznivému vývoji ve střední Evropě od konce 30. let, zůstává zkušenost se samostatností a demokracií velmi cennou. Zkoumání této tradice by mělo mít ve výuce historie ve školách a v paměti národů střední Evropy přední místo.
Z Blaníku vyjelo vojsko neexistujícího státu
V kontextu podmínek a událostí, nebyl vznik a trvání demokratického Československa až do jeho destrukce vnějšími silami (nacistickým Německem s pomocí konservativních sil Západu) žádná náhoda. Československé legie, vojsko neexistujícího státu, které prošlo velmi těžkými ba i konfliktními situacemi, mělo o jeho vznik nesmírnou zásluhu. Legie vzbuzovaly zasloužený obdiv a úctu i u západních politiků. Zároveň jejich hlavní cíl – vytvoření samostatného demokratického Československa – souzněl s vývojem doma, s touhou a dlouhodobou snahou většiny národa po důstojnější existenci. Legie také podstatně sblížily Čechy a Slováky a byly základem těch nejlepších společných demokratických tradic.
Autorka článku, Marie L. Neudorflová, je česká historička, která se dlouhodobě zabývá dílem T. G. Masaryka.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
