Zaprvé jeden potomek si nedobrovolně zaplaval v rybníku, když v osmi stupních nad nulou testoval, zda už je zamrzlý. Zadruhé manžel se málem musel vzdát své touhy na zplození ještě jedné holčičky, když mu až dosud zatím vyšla celá baterie kluků. A to díky tomu, že tak rozdováděl našeho psa, až psisko v ráži s veselým štěkotem chňaplo a nechtělo pustit. Manželovu rozmnožovací schopnost zachránil jen jeho bryskní úhybný manévr, díky němuž to skončilo jen modřinou na zadku. A zatřetí jsme museli první letošní den zavelet k celodenní brigádě za účelem očištění zahrady od zbytků pyrotechnické munice.

Ba ne – nešlo o pozůstatek naší pyrotechnické aktivity. Šlo o pozůstatek pyrotechnické aktivity jednoho ze sousedů, který došel k názoru, že silnice za naším plotem je k odpalování petard naprosto ideální. Můj následný pokus o smířlivou dohodu ovšem skončil rychlým ústupem ze scény, protože rachejtle poťouchle měnily směr a hrozily, že namísto výbuchu vysoko ve vzduchu a následném odhození odpadu přes plot explodují u mých nohou. (Tak jako ostatně už kdysi – už před mnoha lety na Madeiře mne při novoročních oslavách jedna zatoulaná rachejte namísto do oblak letící metr nad zemí mírně popálila.)

Můj předčasně skončivší záměr zarazit to boží dopuštění za plotem ovšem nebyl motivován snahou zachovat zahradu čistou. Měl mnohem přízemnější důvody. Tak předně ani jedno z mých dětí v tom bugru nedokázalo spát. Naše jindy noblesní britská kočka se klepala jak ratlík v koruně fíkusu. A náš lehce přerostlý pes velikosti poníka (ano, ten, co o den dřív tak nemilosrdně ve hře rafnul manžela do zadku) se s vytím hodným psa baskervilského pokusil zalézt pod stůl. Pod ten se ovšem nevešel, pročež stůl nadzvednul a všechny sklenky toho času na stole umístěné se s mohutným řinčením poroučely na zem. Následně pes-poník funěl a vzdychal se stolem zavěšeným na hřbetě s takovou frekvencí, že jsem očekávala jeho infarkt každou vteřinou. Zkrátka Sodoma-Gomora.