Od 12. června letošního roku má fungovat nový migrační pakt, kterým se evropské elity snaží před veřejností členských zemí předstírat, že bojují s masovou migrací a že budou na základě něho rychleji posílat domů nelegální migranty a neúspěšné žadatele o azyl. Ve skutečnosti se tak jako už mnohokrát před tím jedná o falešnou hru, která potvrzuje pouze jedno – v evropském politickém mainstreamu se nic nemění, jde se dál stejnou progresivistickou cestou, mění se pouze názvy a obal, v němž je stará zdiskreditovaná politika prodávána veřejnosti.

Na novém migračním paktu nejsou podstatné sliby o závazku EU urychleně deportovat nelegální a problematické migranty, protože tak jako v minulosti není kam, pokud jejich mateřské země nespolupracují, na čemž se nic nemění. Zásadní na novém migračním paktu je to, že se v něm podařilo východoevropským zemím vnutit tzv princip povinné solidarity, tj. faktickou redistribuci migrantů stále volně přicházejících do jižní a západní Evropy. ČR a další země jsou z této povinnosti dočasně vyňaty vzhledem k obří ukrajinské imigraci, lze však očekávat, že po zmírnění válečné krize na Ukrajině přijdeme rychle na řadu a začněme si budovat svou muslimskou a africkou minoritu se všemi „požehnáními“, která to každé evropské zemi standardně přináší.

Dění v západní Evropě nás přitom přesvědčuje, že v uvažování a politice těch, kteří evropskou politiku dosud určují, se nemění vůbec nic. Příkladem jsou události ve velké Británii, kde došlo k vražedným útokům migrantů na bílé Brity, přičemž skandální postup úřadů i britské politiky vůči téměř symptomatickým případům násilí s migračním pozadím vyvolal bouři nesouhlasu a dokonce v Severním Irsku vlnu násilných protestů a krvavých demonstrací.

Teprve násilí v ulicích, hořící auta, vyrabované obchody a útoky na veřejné instituce vyprovokovaly Starmerovu vládu k reakci. Ta se však nezabývala příčinami výbuchu občanské nespokojenosti s poměry, neprovedla kritickou sebereflexi své politiky, která umožňuje a podporuje masovou migraci nepřizpůsobivých lidí z jiných kultur, kteří pak páchají zločiny na britském území. Tak tomu bylo v případě onoho Súdánce, který v Belfastu zavraždil nožem místního občana. Vláda odsoudila zoufalou veřejnost, kterou ignorance vlastních elit dovedla k násilným protestům.

Situaci výstižně ilustruje přístup britské policie, která zatkla, zajistila a nechala zemřít pobodanou místní oběť, kterou vrah-migrant lživě označil za pachatele slovního rasistického útoku. Politický masochismus progresivistických elit hlásající nenávist k vlastní kultuře, historii, politické tradici a dokonce i bílé barvě pleti dosahuje vrcholu. To je dnes politický mainstream na evropském západě, který prostoupil politiku, média i fungování státních institucí.

V EU je to v tomto smyslu stejné jako ve Velké Británii. „Oslavy“ vítězství pařížského klubu ve fotbalové Lize mistrů, které si nezadaly s výjevy z občanské války, jsou již běžným koloritem života ve francouzských velkoměstech s jejich přistěhovaleckými no-go zónami plnými frustrace, nenávisti a násilí. Německo díky heslu „Wir schaffen das“ bývalé kancléřky Merkelové rychle dohnalo staré koloniální metropole a dnes si užívá svou porci násilí, nenávisti a extrémismu.

Lidé v nových členských zemích EU v našem regionu se na tento vývoj dívají s obavami, vědouce, že jejich vlády jsou příliš slabé na to, aby dokázaly politiku Bruselu otočit. Stále si však myslí, že je tato politika nějakým nedorozuměním, omylem, který lze evropským lídrům racionálně vysvětlit a přimět je ke změně. Ale realita je jiná.

Je to stejné, jako se zeleným šílenstvím. Marně naši lidé a někteří politici varují, že nám umělé zelené zdražení všeho zničí průmysl, konkurenceschopnost a sníží životní úroveň, jako by to elity prosazující tuto politiku nevěděly. Nechceme si připustit, že právě to je cílem této politiky – snížení životní úrovně vyspělého Západu, jeho deindustrializace, rozrušení národních států a jejich národů masovou migrací, pokles porodnosti, zkrátka společenský regres nikoliv progres v naší části světa. To vše v zájmu snížení globální nerovnosti a neomalthusiánského snížení spotřeby a ochrany omezených zdrojů zbožštěné planety.

Tento politický program, který se nevztahuje pochopitelně na globální elity samotné , není samozřejmě v demokracii prodejný široké veřejnosti ani na dnešním Západě. Je proto prosazován salámovou metodou, krok za krokem pomocí mediální a politické manipulace, prostřednictvím mezinárodních organizací, paktů a smluv. Desítky let, krůček za krůčkem tato ideologie ovládla vzdělávací systémy, akademické kruhy, mezinárodní organizace i státní administrativy a tlačena tisíci neziskových organizací žene západní společnost proti vůli miliónů jejích občanů k nevyhnutelnému úpadku. Evropská unie je přímo laboratoří tohoto vývoje. Kdysi bezkonkurenčně nejbohatší kolébka západní civilizace ještě na počátku 90. let vytvářela třetinu světového HDP. Dnes představuje pouze pětinu a pád pokračuje.

Naším problémem je to, že česká společnost v důsledku své moderní historie neměla příležitost zažít onu „nesnesitelnou lehkost bytí“ společnosti neomezené hojnosti, jako tomu bylo na Západě na konci dvacátého století. Dekadentní pocity viny za svůj životní standard a dědičného hříchu jsou jí cizí. Komunistická utopie, byť podávaná v zeleném balení, je na generace zdiskreditovaná a netáhne. Proto je dnešní bruselská politika nepřijatelná. Nechceme podstupovat nové oběti ve jménu pochybné ideologie, pykat za údajné hříchy předků a zažívat povinnou solidaritu s nezvanými příchozími. Zkrátka naše historická zkušenost a politické představy se velmi liší od dnešního starého Západu, který na to však nechce brát ohled. A to je pro stabilitu poměrů v Evropě velmi varovné.

Proto jsou v této logice výbuchy nespokojenosti široké veřejnosti v západní Evropě, stejně jako tamější evidentní posilování protestních politických stran pro nás jistým povzbuzením. Jsou signálem a nadějí, že snad změna současné politiky může přijít. Bez ní se EU stává beznadějným Titanicem.

Převzato z webových stránek Institutu Václava Klause

Psali jsme:

Jiří Weigl: Falešná debata o euru

Jiří Weigl: Národní zájem a hodnotová politika

Jiří Weigl: Slepá ulička

Jiří Weigl: Nebezpečí privatizace zahraniční politiky