Budu si na chvilku trochu hrát na rebelku:

Pravda, bilanci centrální banky musíme chápat o dost jinak než třeba rozvahu obchůdku na rohu prodávajícího housky. Zdaleka to tedy neznamená, že by těchto více než 200 miliard korun bylo něco jako „čistá ztráta", v měnové politice to funguje trochu jinak. Kdybychom o dvou stovkách miliard mluvili v souvislosti s veřejným dluhem či schodkem státního rozpočtu, bylo by to horší. Ale přesto: tahle obrovská částka dává dobrou představu o tom, jak velké úsilí Českou národní banku její záměr – udržet korunu slabší, než by odpovídalo stavu ekonomiky - stojí. Ale proč vlastně? Za co to tu platíme...? Co pozitivního jsme si za to vlastně koupili...?

Koupili jsme si o něco vyšší inflaci. Tedy možná jsme si ji koupili. Protože není tak docela jisté, že to opravdu funguje. Každopádně ale idea České národní banky je tato: Korunu oslabíme – tím, že prodražíme dovážené zboží a současně zlevníme vyvážené zboží – levnějšími vývozy podpoříme exportéry – a současně dražšími dovozy zvýšíme domácí inflaci, takže se vyhneme té děsivé a obávané deflaci. Mnóóó... že by to nějak zázračně fungovalo, se tedy moc říct nedá vzhledem k tomu, že podle posledních známých údajů u nás ceny meziročně rostou jen o 0,2 %. Čili v podstatě nerostou. Čili od oné obávané deflace nás nedělí skoro nic. Ale budiž – koneckonců dalo by se namítnout, že kdoví, jak hlubokou deflaci bychom tu měli, kdybychom neměli ČNB. Ale o to teď zase tolik nejde. Jde o jinou věc.