Dokud ženy své pocity nevysvětlí, a dokud jim nebude bez planého moralizování důsledně nasloucháno, bude nadále až příliš mnoho duší i těl zraňováno.

Zhruba před týdnem jsem se stala matkou pátého dítěte. Plánovaně a za přítomnosti porodní asistentky se narodilo doma, stejně jako všechny předešlé. Popravdě: Nebaví mě o tom mluvit, protože mě obtěžuje zveřejňovat tak velmi osobní věci. Jenomže prapodivným řízením osudu jsem v minulosti byla až příliš vtažena do víru dění na to, abych dnes mlčela. A za chvíli vám povím, jak a proč se to stalo.

Naše rozvinuté porodnictví

„Dítě po porodu v žádném případě nesmíme zvedat nad úroveň placenty, protože by působením gravitace krev proudila zpět do placenty a mohlo by vykrvácet!“ Že už jste to někde slyšeli, případně že to zní logicky? Nedivím se. Stačí kratince zapátrat na internetu a valí se na vás dokumenty určené záchranářům, sestrám, ba i řada seminárních prací studentů, kde se tahle věta vyskytuje. Stalo se z ní zlaté pravidlo českého porodnictví.

A tak se jednoho dne přihodilo, že po bezproblémovém překotném porodu doputovalo se záchrankou do nejmenované pražské porodnice promodralé a prochladlé dítě poté, co se dlouhé minuty povalovalo u nohou matky namočené v již chladné plodové vodě, aby náhodou nevykrvácelo. Pořád žádné varovné světlo nebliká, že? Jistě. Tisíckrát opakovaná lež se totiž stává „pravdou“.