Politici si také vymýšlejí, že chtějí tohle a tamto, protože neplatí oni, ale daňový poplatník. Příkladem je poslední spor o financování zdravotnictví - výkvět nelogičnosti. A to snad na každé frontě, kam se člověk podívá.

Někteří politici křičí, že bylo chybou zrušit hospitalizační poplatek v nemocnici. Neznalý volič tím získá dojem, že za zrušení může předchozí vláda. Kupodivu nemůže. Poplatek za den pobytu v nemocnici se od ledna nehradí kvůli rozhodnutí Ústavního soudu. A v čem je ta nelogičnost? V tom, že když soud poplatky zrušil, předchozí Rusnokova vláda přišla s tím, že stokorunové poplatky nahradí šedesátikorunovými. Jinými slovy, vláda začala se soudem licitovat jako na arabském tržišti: „Když sto bylo moc, šedesát už bude pro soud OK?“ (Nakonec i z toho sešlo.) Politici nic nepochopili a hned se pokoušeli právo ohýbat. V rozhodnutí soudu nešlo o částky, jde o principy.

Tím ovšem nelogičnosti nekončí. Všem muselo být jasné, že jestliže nemocnice nemohou dlouhodobě finančně vyjít, bude to po zrušení poplatků od ledna ještě horší. A taky je. Jasné to muselo být všem, jen ne politikům, kteří při přípravě rozpočtu na rok 2014 neudělali vůbec žádné opatření. Pravda, nejde o žádné drama, nemocnice odhadují, že zrušením poplatků přišly o 1 % příjmů. Když v korporátní sféře vypadne 1 % příjmů, je to nepříjemné, ale nikoliv likvidační, nikdo nežádá záchranu od státu. A ve zdravotnictví není zrovna málo peněz. Je v něm 260 miliard korun, takže ušetřit 1 % by neměl být problém. Ale opět jde o princip. Politici vědí, že státem garantované příjmy vypadnou, a neřeší to.

Ale abychom nelogičnosti nehledali jen na straně státu: 260 miliard ve zdravotnictví opravdu není málo. Je kde šetřit, ačkoliv když se podíváme na to, co jsou chudáci pacienti v nemocnicích nuceni například jíst, nevypadá to tak. Jenomže vtip je v tom, že peníze se prostě „někde ztrácí“. Zdravotnictví tak, jak je dnes nastavené, je černou dírou. A kde se ony peníze ztrácí? Zdravotnictví krutě často řídí lékaři a nikoli manažeři. Celý problém začíná u cen. U cen za léky, za zdravotnické pomůcky, za jednotlivé výkony. Kdo a jak vlastně stanovuje tyhle ceny, když neprochází trhem?

V realitě se ceny stanovují – navzdory existencí různých komisí a postupů - víceméně administrativně, v podstatě stejně, jako se stanovovaly v celé ekonomice před rokem 1989. A schválně, který článek zdravotnictví „kupodivu“ neskuhrá, že má málo peněz? Který naopak má peněz zatraceně hodně? Výrobci léků, zdravotnických pomůcek, nebo laboratoře. Tedy ti, kteří prodávají nemocnicím své služby za ony víceméně administrativně stanovené ceny. Teď už by mělo začít všem svítat.