Popravdě, ačkoliv uznávám, že to ode mne není ani trochu hezké, přiznám se, že mně také zahrál kolem rtů lehký pobavený úsměv. Je to totiž bizár jak vystřižený z hollywoodské parodie. Bizarní není to, že ručitelé musí platit za předmět své záruky – tak to jaksi u záruk bývá. Bizarní je to, jakým způsobem byla demaskována jejich naivita.
Ale popořádku. Z bombastických titulků se mohlo zdát, že „problém se zárukami“ dosahuje obřích rozměrů. Při troše zkoumání se však ukáže, že problém se týká „jen“ zhruba 700 Němců, což na počet celkového německého obyvatelstva je jako nic. V žádném případě tak nejde o „poučení“ či „procitnutí“ zásadní masy obyvatel. Ale i tak případ nepostrádá na zajímavosti.
Věc se táhne až celkem hluboko do minulosti, totiž do roku 2013. Tehdy Německo ustanovilo státní program, který umožňoval scelování syrských rodin. Něco analogického kdysi probíhalo i u scelování tureckých rodin, ačkoliv první turečtí gastarbeiteři byli do Německa vpuštěni jen kvůli nedostatku pracovních sil a předpokládal se jejich návrat do Turecka. Pak se to ale nějak zvrtlo… Podobně jako tentokrát. Syřané již žijící v Německu směli přivést své rodiny do země pod podmínkou, že poskytnou státu důkaz o dostatečných příjmech či majetku na hrazení stravy a ubytování.
Z českého pohledu zcela jistě šlo o nabídku velmi velkorysou. Čechům a Slovákům, kteří před rokem 1989 emigrovali na západ, se přeci nedostávalo výzvy: „Přiveďte si i zbytek rodiny, stačí, když ho uživíte.“
Jenomže ne všichni Syřané žijící v Německu, kteří chtěli přivést zbytek své rodiny, měli dost peněz, aby se za rodinu mohli zaručit. A v tu chvíli nastupují na scénu dobrosrdeční Němci. Někteří se zkrátka ochotně nabídli, zatoužili učinit dobrý skutek, a za nově příchozí se sami zaručili.
Co na tom, že netušili, za koho ručí?
Ca na tom, že mnozí sami měli daleko do úst?
Co na tom, že se ručitelé neobtěžovali dobře si prověřit podmínky ručitelství?
To přeci dokážeme! Dobré skutky být musí! Dobrými skutky se dá báječně koupit dobrý pocit.
No a pak to přišlo. Úřady práce začaly rozesílat výzvy, aby ručitelé splnili podmínky, ke kterým se upsali, a zaplatili. V některých případech vymáhané částky dosahují v přepočtu až několika milionů korun. A stále naskakují o úroky z prodlení. A ručitelé se začali náramně divit a protestoval. Jak po nich zlý stát může chtít platit, když přeci nevěděli, za koho ručí? Jak by mohli platit, když sami mají daleko do úst? Jak by mohli platit, když přeci nevěděli, co podepisují, a nikdo jim zavčasu neřekl, že by mohli za imigranty platit dokonce i poté, co už získají azyl?
Pravdou je, že kolem vymáhání plateb existuje i dneska dost nejasností. Není docela jasné – a aktuálně o tom rozhoduje soud – zda náhodou nebyly podmínky programu změněny až dodatečně během jeho platnosti, takže ručitelé se možná skutečně podepsali pod poněkud jiné podmínky, než jaké jsou na nich teď vymáhány. Ale ať tak či onak, jasné naopak je, že všichni tihle dobří ručitelé prokázali nebývalou míru finanční negramotnosti hraničící až s finančním analfabetismem.
Cožpak když si nějaký neznámý člověk z ulice vezme hypotéku a požádá mě, abych mu za jeho úvěr ručila, bude snad někdo očekávat, že bych měla podepsat? Měla bych ručit za někoho, koho neznám? A proč? Pokud dotyčného neznám, pak nejen že nemám důvod věřit, že svůj dluh splatí, ale dokonce nemám ani důvod věřit, že jakoukoliv pomoc skutečně potřebuje či zaslouží si.
Cožpak ručitelem se může stát někdo, kdo sám nemá z čeho zaplatit? Tihle naivní lidé svým podpisem prokázali jediné: Financovat migraci z daní „nebolí“, protože platby za migranty plynoucí z veřejných peněz nejsou vidět. Jakmile by stejnou částku, která plyne z daní jednotlivce na sociální dary pro imigranty, měl dotyčný zaplatit přímo ze své kapsy a nikoliv skrze daně, najednou by se začal setsakra cukat, protože by byl zbaven své fiskální iluze a viděl by, na co konkrétně jeho peníze a v jaké částce plynou.
A cožpak je normální podepisovat smlouvu, které nerozumím? Samotný soud konstatoval, že cizinecké úřady ve věci garancí pochybily, když neposkytly ručitelům veškeré poradenství a řádně je neproškolily ohledně podstupovaných rizik. Jenomže je to skutečně vina úřadu, když se nezeptá: „A opravdu víte, milý pane, co to podepisujete?“ Není větší vina na straně onoho milého pána, když se vůbec nezajímá o obsah textu, pod nějž vlípne svůj autogram? Není to prostě jen důkazem toho, že naivní občánci dlouhodobě zlehčovali souvislosti migrace a měli dojem, že jich se to přeci netýká, všechno to nepříjemné kolem přeci zařídí anonymní stát?
Podepíšu – učiním dobrý skutek a koupím si dobrý pocit. Imigrant selže a bude potřebovat peníze – a stát to za mě zaplatí. Já jsem už udělal své dobré gesto, tak by přeci bylo nemorální po mně ještě chtít peníze! Takové bylo patrně tradiční uvažování většiny těchto vypečených ručitelů.
Za všechny to shrnul jeden ze Syřanů, jehož agentury citovaly: „Kdyby moje rodina přišla s pomocí pašeráků přes balkánskou trasu, tak bych neměl potíže. Ale protože jsem si vybral oficiální cestu, měl bych platit," zlobil se. No ano – jistě, že by měl platit. Právě to totiž definuje onen rozdíl mezi nelegálním a legálním překročením hranic! Legalita stojí peníze – právě proto se jí tolik lidí snaží vyhnout! Co je na tom komu nejasného?
Ti, kdo se nyní vztekají, že stát jedná „absurdně“, když vymáhá naplnění smlouvy, alternativně že Německo „už není právním státem“, ve skutečnosti nejsou zase tak úsměvní. Jsou to ve skutečnosti velmi nebezpečná individua. Na normu totiž požadují povýšit to, že smlouvy nebudou dodržovány. A jestli něco vystihuje stav, kdy stát přestává být právním státem, pak je to situace, kdy nedodržuje své vlastní zákony a smlouvy. Ano, tito lidé, kteří si chtěli koupit svým podpisem lepší pocit, ve skutečnosti chtějí zrušení právního státu.
Může mi těchto lidí být líto, že nepobrali víc rozumu. Ale není mi líto, že mají nyní nést následky svých činů. Nést odpovědnost za své jednání je správné a žádoucí. A je to to, co dnešním levicovým liberálům chybí.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
autor: PV
