Stačí si proběhnout pár novinových titulků ze světa i domova z posledních dnů, a jeden by z nich málem dostal psotník. Skoro by si myslel, že ještě letos je na spadnutí dokonalá apokalypsa, a kdo nemá v záloze jeskyni vybavenou solárními panely, metráky konzerv a antibiotik, nedožije se roku příštího. Jenomže…

Dělat si kariéru jen na katastrofických předpovědích není v zahraničí nic zvláštního. Cekem to funguje – protože čas od času krize skutečně přijde. Na ty nevydařené prognózy se rychle zapomene, zatímco ty omylem vydařené jsou pak vynášeny do nebes. Ostatně jak jinak si udělal kariéru právě onen zmiňovaný „významný ekonom Nouriel Roubini“? Ano, k permanentnímu předpovídání světové ekonomické apokalypsy jsem skeptická. Jenomže podruhé…

Jakkoliv je permanentní předpovídání ekonomické apokalypsy spíš marketingovým trikem, dnes a tady jde přeci jen o něco jiného. Protože to, čeho se nyní máme bát, není „normální cyklická krize“. Taková ta krize, která přichází, co kapitalismus kapitalismem stojí, zhruba každých šest až deset let. Ne – tentokrát jde o jiný typ krize. Jde totiž o to, že ve své podstatě se svět od roku 2008 plácá stále v jedné krizi, která jen až dosud měla již několik epizod.

„Normální krize“ totiž částečně vygumuje nerovnováhy v ekonomice. Je to krize očistná; taková, která částečně vrací do ekonomiky rovnováhu. Pak následuje hospodářský růst a nové hromadění nerovnováh. A po růstu přichází další „normální“ krize. Ale tentokrát, tentokrát je to úplně jiné – od roku 2008 totiž nerovnováhy stále jen rostou. A epizody hospodářského růstu nejsou dané tím, že by krize tyto nerovnováhy aspoň částečně vygumovala, ale naopak tím, že nějaká vrchní autorita tyto nerovnováhy načas zamaskuje. Vytiskne víc peněz. Poskytne novou půjčku. Zaručí se za problémovou banku. Jde o zatím v historii bezprecedentní úkaz.