Radikalizaci společnosti, větší odpor vůči národnostním menšinám, přistěhovalcům, anebo odpověď vlád v podobě větší regulace a silnějšího omezování lidských svobod. Když k takové změně společenského klimatu už jednou dojde, mívá delšího trvání. Není to otázka dnů nebo týdnů, ale let, nebo i desetiletí.
Krize, která začala v roce 2008, byla něčím zvláštní. Její plody cítíme dodnes a ještě si je užijeme. Místo toho, aby krize vyčistila vzduch a smazala do té doby nahromaděné nerovnováhy, ještě je prohloubila. Zvýšila zadlužení, zvýšila počet nemocných firem, zrychlila rozevírání nůžek mezi chudými a bohatými. Ještě víc nafoukla cenové bubliny na finančních trzích. Tak „normální“ hospodářská krize nevypadá. Tak spíš vypadá základ pro krizi novou. A to všechno je pro velkou část společnosti motiv k nepokojům.
Už krátce po začátku krize vzrostl počet varovných signálů. Přibližně v roce 2011 je již nešlo víc ignorovat. Už v roce 2011 hořela Anglie. Hořelo Německo. Ve Finsku posílila strana „Praví Finové“. Bulharskými městy otřásaly mohutné protiromské nepokoje. V Norsku šílený střelec prý kvůli přistěhovalcům postřílel desítky lidí. V Řecku už tehdy vznikalo pnutí a nálady namířené proti západní Evropě. Něco se začínalo dít. Dnes, v roce 2015, je to ještě silnější. Jakkoliv se může zdát, že radikalizace Evropy je důsledkem zvýšené imigrace, je to jenom polovina pravdy. Tou druhou je právě evropská ekonomická mizérie. Takže tu proti sobě stojí dva extrémní jevy.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz