Když už ze svatebního servisu zbývaly poslední dva ubohé kousky, načapal svého malého syna, jak použitý hrnek hází do koše se slovy: „Fuj, špinavý…“ Čímžto mám dojem, že spojení „turecké hospodářství“ se stává překonaným a můžeme jej směle nahradit označením „Pikorovo hospodářství“. A můj druhý dojem z posledních dnů jest, že klasickým příkladem takového Pikorova hospodářství je české školství.

Ne, nemám na mysli snad nějaké rozhazování na školách; mám na mysli celou organizaci systému.

Tak kupříkladu prachobyčejné učebnice a sešity. Máte-li snad dítko školou povinné, možná jste si povšimli, že v obchodech se dají koupit sady obalů pro první, druhou, třetí třídu… a tak dál. Jenomže tyhle sady obsahují standardizované velikosti igelitových obalů. Běda, když si vaše škola usmyslí, že zvolí učebnici o půl centimetru na výšku delší. Kovaný manažer by řekl: „Nevadí, obalíš si to do novin.“ Jenomže to byste nesměli čelit zrovna té paní učitelce, kterou z novinových obalů chytá amok, snad že nedokáže na první pohled identifikovat, jaká že knížka se vašemu dítku válí na lavici. Ještě větší ranař by řekl: „Nevadí, půjdeš do školy bez obalu.“ Jenomže to by vaše dítě nesmělo následně dostat záchvat pláče, že „se paní učitelka bude zlobit a dá mi pětku“. Hm, přemýšlíte, to je zajímavý systém, kde se místo znalostí dítěte známkuje schopnost rodičů sehnat atypické obaly. Ale protože je vám dítěte líto, podniknete ještě jeden pokus ten prevít-obal sehnat. A nadáváte jak špaček a s jistou nostalgie vzpomínáte na doby socialismu, kdy všechny školy měly učebnice stejného formátu. Ovšem jen do okamžiku, než si vzpomenete, že učebnice sice byly na všech školách stejné, sady obalů v obchodech také, ale z nějakého prazvláštního důvodu tehdy jedno stejně nepasovalo na to druhé.