Cožpak o to, ne že bych ve vztahu k Česku necítila žádné emoce, ale asi to nebude „to ono“, co je pojmem míněno, jelikož jisté pozitivní emoce cítím třeba i ve vztahu k Anglii, Skotsku, Austrálii… Zkrátka nemám ráda nálepky, a tak se jednoduše a prostě se spokojím s konstatováním, že mám ráda Českou republiku.

Což by se leckomu mohlo zdát překvapivé, jelikož skoro všechno, co napíšu, je nějakým remcáním na mou zemi. A pokud to už není remcání na mou zemi, tak je to remcání tu na EU, tu na Řecko, tu zas na nějakého nafrněnce, který má falešný dojem, že je lepší borec než ti ostatní. A víte co? Remcám, protože mám ráda svou zemi.

Ano, může se to zdát padlé na hlavu. Ale je to tak. Řeknu vám totiž malé tajemství: Jsem hluboce, opravdu hluboce přesvědčená, že Česká republika je mimořádně skvělé místo pro život. A protože nechci, aby si to pokazila, případně si přeju, aby byla ještě o trochu lepším místem, remcám všude tam, kde se dá něco ještě zlepšit. Alternativně tam, kde to jinde dělají špatně, a bojím se, abychom to moc neokoukali. Protože by byla škoda si tak pěkné místo pro život pokazit.

Tak teď asi máte dojem, že jsem definitivně spadla z višně. Ale jen posuďte sami: Ať si vzpomenete, na co chcete, na jakoukoliv oblast života, skoro u všeho nakonec zjistíme, že na tom sice nejsme nejlíp na světě, ale taky, a to je právě důležité, na tom nejsme nejhůř. A když se všechny ty bramborové medaile posčítají, hravě v počtu nasbíraných bodů strčíme do kapsy i země, které v některých ohledech získaly zlato. Tak schválně:

Co třeba taková korupce? Podle žebříčku Transparency International jsme na 53. místě ze 175. Sice žádný zázrak, ale pořád jsme v nejlepší třetině.