Znáte to: Onen graf o čtyřech kvadrantech, který vám „prozradí“ přesně to, co už stejně dávno o sobě víte. Jestli jste vlevo, či vpravo. Jestli jste konzervativní, nebo liberální. Výsledek pro mě samozřejmě nebyl žádným překvápkem, jen jsem si vynadala, že jsem ztrácela čas něčím, co stejně vím: Vždy se v grafu ocitnu úplně v rohu v pravicově-liberálním kvadrantu. Na tom by ještě nebylo nic zajímavého.

Ovšem o pár minut později mi padly oči na článek, který hlásal, že Kolumbie jako první na světě uzná zvláštní registrované partnerství mezi třemi muži. „Nejsme tři přátelé, co spolu bydlí, jsme zkrátka rodina," uvedl jeden z nich doslovně. A já se rozčílila, jaká je to komedie. A v tu chvíli jsem se poprvé sama nad sebou zarazila: Považuji se přeci za hodně liberální, míněno svobodomyslnou, ne? Koneckonců i všechny psychotesty mi to tvrdí. Tak proč by mě vlastně mělo „manželství“ mezi třemi chlapy zarazit?! Kde je chyba?

A odpověď sobě samé přišla vzápětí:

Není nic zajímavého, překvapivého, vadného či snad dokonce špatného a pohoršujícího na tom, že tři muži chtějí spolu žít; je to pouze méně časné. Je ale vadné a pro mě pohoršující, když se méně častý úkaz stává ve společnosti preferovanou normou, která je státem chráněna víc než zvyklosti majoritní. Než například heterosexuální manželství s dětmi. Říká se tomu pozitivní diskriminace. To je „to něco“, co mi pije krev.