A mě by ani nenapadlo o tom psát. Popravdě, nenapadlo by mě o tom mluvit ani jako Češku, kdyby nebylo onoho legračního nápadu poslance Svobody iniciovat zákon zakazující domácí porody. Nemám totiž sebemenší potřebu komukoliv se zpovídat, či snad dokonce své pohnutky omlouvat. Do toho, jak a proč já přivádím své děti na svět, je každému pendrek – s výjimkou tatínka a onoho děťátka. Ale je tu jedno ALE: Onen poslanecký nápad.

Ano, je to nápad legrační. Není dokonce ani technicky vzato moc nebezpečný, jen legrační; asi jako kdyby někoho napadlo zakázat piersing, tetování, nebo nakazit se chřipkou. Jednak tomu zamezit nelze. Jednak je takový zákaz týkající se vašeho těla anebo těla dítěte, které je až do okamžiku úplného oddělení z právního hlediska součástí těla matky, v přímém rozporu s Listinou práv a svobod, která je zase součástí našeho právního řádu. Kdyby tedy Parlament v jakémsi deliriu takový zákon skutečně přijal, bylo by jen otázkou délky trvání úřední mašinerie, než by jej obratem Ústavní soud, potažmo Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, zase zrušil. Jediné, o čem celý návrh svědčí, je tedy jenom neznalost práva, nic víc. Je to ale současně nápad velice nebezpečný společensky; dál totiž manipuluje už jednou poměrně slušně podvedenou a bez své viny zmanipulovanou veřejnost. A právě proto stojí za to si na něj posvítit.

Ale nejprve si udělejme trochu jasno v tom, o čem se vlastně bavíme. Celá diskuse o porodech u nás totiž není, či alespoň neměla by být, diskusí o domácích porodech. Mělo by jít o diskusi o přirozených porodech, kterým WHO říká normální porody. O tom, zda je či není prospěšné, aby se děti rodily buď přirozeně, anebo „medicínsky“. Potažmo o tom, pro koho je prospěšná která z obou cest. Potíž v naší zemi je ta, že žádná střední cesta neexistuje. Chce-li žena porodit přirozeně, je systémem tlačena k tomu, aby rodila doma. A proto se diskuse o přirozených porodech mění na diskusi o porodech domácích.

Všimněte si: Já nejsem propagátorkou domácích porodů. Nejsem propagátorkou dokonce ani porodních domů. Zrovna tak jako nejsem propagátorkou ani porodů v nemocnici. Podporuji jedinou věc: Svobodné šíření informací. Takových informací, na jejichž základě má každá žena svobodu volby, zda chce přivést své dítě na svět doma, v porodním domě, v porodnici, zcela přirozeně, s epidurální anestezií, či třeba císařským řezem. A důvod je prostý a navýsost logický. Každá žena je jiná. Každá má za sebou jinou životní zkušenost. Zatímco já bych – pokud bychom já i mé dítě byli podle všech dostupných indicií zdraví -  nikdy dobrovolně nesouhlasila s tím, aby mé dítě bylo z mého těla plánovitě vyoperováno lékařem, úplně stejné právo odmítnout přirozený porod má i žena, která má díky svým minulým prožitkům a zkušenostem milion jiných důvodů přát si, aby její porod byl operací. Ovšem abychom mohly obě svého práva využít, musíme mít obě stejné informace.

Informace jsou však to, co v naší zemi chybí. A proto naše země není svobodná. Ne, v naší zemi se rodí nesvobodně – tedy násilně. A zatímco já tvrdím, že pouze žena (má-li k dispozici všechny informace) může vědět, jaký druh porodu je pro ni optimální, tábor zarytých odpůrců přirozených porodů tvrdí, že pouze oni vědí, co je optimální pro všechny ostatní.