Na první pohled se to nezdá jako nijak převratná zpráva. No a co, kdo by se raději nepoflakoval na kanapi, místo aby se štrachal do práce? Jenomže ono to celé má poněkud pikantní souvislosti.

Podle autorů jsou prý ony špatné pocity spojené s prací povětšinou jednak důsledkem stresu z vysoké pozice, anebo naopak stresu z příliš pomalého postupu k vysoké pozici, a to vše ve spojení s nedostatkem rodinného štěstí. Nejsou děti, nejsou partneři, je jen práce a kariéra. A jsme doma. Pro samou kariéru nemají lidé čas na dlouhodobé vztahy, a jakkoliv si sugerují, že jim to tak vlastně vyhovuje, jejich biologická přirozenost je nakonec stejně dožene a vybere si svou daň v depresi a nenávisti k tomu, co je pro ně „nejdůležitější“: ke své vlastní kariéře.

Jakkoliv se to zdá, s prominutím, idiotské, i já kolem sebe potkávám hromady přesně takových případů.