Nahoře se počítá s tím, že pieta je obecným atributem kulturnosti (nezemřeli přece vrabci, ale lidé). A že všichni ti, kteří se opovážili mluvit o profesionálech zabíjení, ne-li o „žoldácích", jejichž předem známé riziko se naplnilo, budou automaticky vyloučeni ze „slušné společnosti" - a to ne politiky, ale spoluobčany, ba bližními svými. A hlava státu může bez zábran hovořit o tom, že naši vojáci „nezemřeli zbytečně". Upevňování „našich spojeneckých závazků" je pak na Pražském hradě jako by stvrzeno černým praporem a státní vlajkou na půl žerdi. „Boj proti terorismu" nesmí přece doznat oddechu...

Nepřítel je tím, čím má správně být: vražedným démonem. S poukazem na fakt, že atentátník v afghánské policejní uniformě se odpálil ve skupině civilistů s ženami a dětmi, z nichž některé (mnohé?) zahynuly, vedl jednu českou paní na sociálních sítích k otázce, co jsou „oni" vlastně zač, neváhají-li obětovat děti. Nejsou to náhodou podlidé (na rozdíl od prezidenta Baraka Obamy, jehož drony zlikvidovaly mnoho žen a dětí - z celkového počtu skoro tisícovky mrtvých představuje eliminace relevantní „živé síly nepřítele" touto cestou pouhá dvě procenta)? A není náhodou, napadá mne, naopak nadčlověkem pátý - těžce zraněný - český voják (jemuž všichni přejeme návrat domů a uzdravení)? Vždyť o něm náčelník generálního štábu Petr Pavel řekl, že „prokazuje extrémní odolnost, protože vydržel tolik, co by stačilo na několik lidských životů".

Tři války, základ tradice

Co jsou však potom Afghánci, kteří museli vydržet ve své zemi kaskádu válek po řadu generací za necelých 180 let, válek, z nichž jedna každá by byla až příliš na generaci jedinou (a poslední dvě takovému vymezení zhruba odpovídají)? Těžko si představit odolnost nějakého - navíc etnicky značně rozdrobeného - národa, která by byla extrémnější.

Právě probíhá už pátá afghánská válka. V roce 1838 napadli Britové Afghánistán, aby jej přičlenili ke svým indickým imperiálním državám. Když se museli stáhnout před úspěšným povstáním, napadli Afghánistán v roce 1878 znovu. A znovu byli povstáním vyhnáni, byť si udrželi kontrolu hranic a sféru zahraničních vztahů.

Třetí afghánskou válku (1919) - boj s novým povstáním - Britové vzdali, protože hrozilo, že konflikt s povstalci vedených mulláhy zažehne vzpouru muslimů na celém indickém subkontinentu. V těchto třech obranných válkách byla založena pevná tradice: nepřítel je porážen, protože Alláh je veliký a Muhammad jeho Prorok. Vítězství upevňovalo islám, islám zaručoval vítězství. Tak se formoval národ, jeho svoboda proti nárokům koloniální mocnosti a také jeho zacyklení v hmotném i duchovním „středověku".