Nahoře se počítá s tím, že pieta je obecným atributem kulturnosti (nezemřeli přece vrabci, ale lidé). A že všichni ti, kteří se opovážili mluvit o profesionálech zabíjení, ne-li o „žoldácích", jejichž předem známé riziko se naplnilo, budou automaticky vyloučeni ze „slušné společnosti" - a to ne politiky, ale spoluobčany, ba bližními svými. A hlava státu může bez zábran hovořit o tom, že naši vojáci „nezemřeli zbytečně". Upevňování „našich spojeneckých závazků" je pak na Pražském hradě jako by stvrzeno černým praporem a státní vlajkou na půl žerdi. „Boj proti terorismu" nesmí přece doznat oddechu...
Nepřítel je tím, čím má správně být: vražedným démonem. S poukazem na fakt, že atentátník v afghánské policejní uniformě se odpálil ve skupině civilistů s ženami a dětmi, z nichž některé (mnohé?) zahynuly, vedl jednu českou paní na sociálních sítích k otázce, co jsou „oni" vlastně zač, neváhají-li obětovat děti. Nejsou to náhodou podlidé (na rozdíl od prezidenta Baraka Obamy, jehož drony zlikvidovaly mnoho žen a dětí - z celkového počtu skoro tisícovky mrtvých představuje eliminace relevantní „živé síly nepřítele" touto cestou pouhá dvě procenta)? A není náhodou, napadá mne, naopak nadčlověkem pátý - těžce zraněný - český voják (jemuž všichni přejeme návrat domů a uzdravení)? Vždyť o něm náčelník generálního štábu Petr Pavel řekl, že „prokazuje extrémní odolnost, protože vydržel tolik, co by stačilo na několik lidských životů".
Tři války, základ tradice
Co jsou však potom Afghánci, kteří museli vydržet ve své zemi kaskádu válek po řadu generací za necelých 180 let, válek, z nichž jedna každá by byla až příliš na generaci jedinou (a poslední dvě takovému vymezení zhruba odpovídají)? Těžko si představit odolnost nějakého - navíc etnicky značně rozdrobeného - národa, která by byla extrémnější.
Právě probíhá už pátá afghánská válka. V roce 1838 napadli Britové Afghánistán, aby jej přičlenili ke svým indickým imperiálním državám. Když se museli stáhnout před úspěšným povstáním, napadli Afghánistán v roce 1878 znovu. A znovu byli povstáním vyhnáni, byť si udrželi kontrolu hranic a sféru zahraničních vztahů.
Třetí afghánskou válku (1919) - boj s novým povstáním - Britové vzdali, protože hrozilo, že konflikt s povstalci vedených mulláhy zažehne vzpouru muslimů na celém indickém subkontinentu. V těchto třech obranných válkách byla založena pevná tradice: nepřítel je porážen, protože Alláh je veliký a Muhammad jeho Prorok. Vítězství upevňovalo islám, islám zaručoval vítězství. Tak se formoval národ, jeho svoboda proti nárokům koloniální mocnosti a také jeho zacyklení v hmotném i duchovním „středověku".
Čtvrtá válka, první modernizace
Převrat komunisticky orientovaných důstojníků v roce 1978 byl vlastně prvním pokusem o modernizaci země. Je charakteristické, že komunisté měli podporu v civilizačně pokročilejších městech, kde žila většina obyvatelstva, a že usilovali například o emancipaci žen, která se po roce 2001 stane hitem západních okupantů.
Komunisty ovšem čekala spirála násilí, čtvrtá afghánská válka, která začala protikomunistickým povstáním na venkově, opět vedeným islámskými mulláhy. Údržba moci, jíž hrozilo smetení, nevyhnutelně vedla od pouhého zatýkání lidí k drsným „školením na mučidlech", od bombardování vesnic k poslední záchranné brzdě režimu: ruské (sovětské) okupaci, která měla rozbít islámské hnutí odporu. V zemi s 20 miliony obyvatel byl během dekády sovětské okupace - „ruské vietnamské války" - jeden milion lidí zabit, další milion zmrzačen a šest milionů Afghánců uprchlo do exilu, zejména do sousedního Pákistánu. Režim opustili z vlasteneckých a humanitárních důvodů „měšťáci" a po odchodu sovětské armády (1989) se rychle zhroutil (1992).
K tautologii, že islám je vítězství a vítězství je islám, přibyla v místní tradici další rovnice, s níž by mnoho evropských či amerických konzervativců a antikomunistů vřele souhlasilo: socialismus, komunisté a emancipované ženy znamenají masové vraždění.
Od stažení Rusů pak sedm let trvala občanská válka mezi jednotlivými klany mudžaheddínů (předtím Američany vyzbrojených). Ta se ale nepočítá, i když by měla: jednak byla o málo příjemnější než řádění Britů nebo Rusů, jednak uvolnila cestu k moci Tálibánu, jenž měl nakonec - řečeno sportovní terminologií - „nejvíce ze hry".
Tálibánské intermezzo
Tálibové, to byli kluci z uprchlických táborů v Pákistánu, většinou z kmene Paštúnů, jimž mulláhové vymyli mozky v náboženských školách (madrásách), a ovšem důstojníci pákistánské - ale i někdejší afghánské komunistické (!) - armády. Tálibán se převalil přes hranice, aby ukončil vnitřní rozbroje a dal zemi ústřední vládu, kterou postrádala (obojí se zdařilo v roce 1996). Měl v tom podporu pákistánské tajné služby ISI i americké CIA; Bílý dům doufal, že Tálibán zajistí bezpečné prostředí pro ropovod a plynovod ze Střední Asie do Péšaváru; měla to za úkol firma UNOCAL (Union Oil Company of California), pro níž už tehdy pracoval jako konzultant nějaký Hamíd Karzáí, nynější prezident Afghánistánu, lépe řečeno: „prezident" hlavního města Kábulu...
Obyvatelstvo si oddychlo od věčných bojů, jakkoli Tálibové nebyli v řadě věcí žádní „dobří hoši". Byli nesmírně konzervativní a sexističtí (ve městech zakázali ženám vzdělání, na venkově ho však povolili). Jejich vzorem byla Saúdská Arábie, která má ve Washingtonu největší ze všech tamních velvyslaneckých areálů (a kterou navštívil v únoru 2001 Václav Havel, aniž by šejky v Rijádu obtěžoval lidskými právy). Tálibán nebyl nijak populární, ale Paštúnové jej - jako „svoji krev" - tolerovali. Právě tato „paštúnizace" afghánské politiky, jejichž dělící linie do té doby šly napříč jednotlivými kmeny, způsobila do budoucna problém: proti Tálibánu se jako první vzbouřili Hazarové (Chazaři), kteří představují menšinu ve městech a zároveň se nejvíce blíží definici „dělnické třídy". A sever drželi Uzbekové v čele s bývalým komunistickým důstojníkem Dostumem, z jehož ozbrojené skupiny později Američané sflikují svoji „pozemní armádu", takzvanou Severní alianci (s rolí, jakou dostalo v roce 1999 UČK v Kosovu)...
Pátá válka, druhá modernizace...
K poslední afghánské válce bylo nakročeno již v roce 1998. Američané si tehdy náhle neuvědomili - jak se takřka oficiálně tvrdí -, že snad, proboha, mají co dočinění s teroristy. Američané si uvědomili, že Tálibán nedokázal ovládnout sever a že tudy žádné potrubí ze Střední Asie nenatáhnou. Jako na zavolanou pak přišlo 11. září 2001 a Spojené státy se pokusily ovládnout terén napadením oblasti svého zájmu a zároveň snadného cíle, nejchudší země na světě s nepopulárním režimem. Současně měla být obnovena americká dominance strachu na celém Blízkém východě, „aniž by naši chlapci a dívky umírali". Vietnam - ani americký, ani ruský - se neměl opakovat.
Tohoto záměru bylo zpočátku dosaženo. A nejen nasazením sofistikované bombardovací techniky a vyzbrojením Severní aliance, která svižně vyrazila na jih, ale i pragmatickými šachy: pákistánská tajná služba ISI - nikdo dnes o tom vážně nepochybuje - zprostředkovala dohodu mezi USA a Tálibánem: Kábul pro vás, vesnice i pákistánské pomezí pro nás. Žádné zatýkání, žádné mučení, vraždy a procesy. Šéf Tálibánu mulláh Umar v klidu odkráčel, vůdce al-Kajdy Usáma bin Ládin poctil Pákistán trvalým pobytem (a jeho tělo nikomu po smrti z rukou amerického likvidačního komanda - až v roce 2011! - veřejnosti neukázali; spočívá prý na dně mořském). Proti Severní alianci a za Tálibán nebojoval nikdo, což se pozorovatelům bez fantazie zdálo kuriózní nebo dokonce legrační. A představitelé USA mohli světu sdělit: zvítězili jsme v „dobré válce" (good war).
Začala druhá modernizace (a hlásili se do služby i „pokrokáři" bývalého komunistické režimu). Hámid Karzáí byl pak nainstalován na prezidentský stolec, kutalo se na údajně svobodných volbách (fraška), ženy v Kábulu se odhalily, dívky se vydaly do škol, v kinech byla hlava na hlavě a v domácnostech se rozblikaly televize. Živá duše nechtěla bojovat za komunisty, kapitalisty či islamisty - a ani proti nim. Nikdo nechtěl bojovat. Dost bylo válek a život je krátky. Situace byla výrazně lepší než po roce 2003 v postsaddámovském Iráku.
...a vietnamizace
V prvních dvou až třech letech po pádu Tálibů neexistovalo v Afghánistánu žádné hnutí odporu, demonstrace, atentáty. Poslední zahraniční vpád toho zdaleka tolik nezničil jako v Iráku tamními dvěma válkami, řadou bombardování a ekonomickým embargem. Afghánci navíc očekávali velkorysou pomoc Západu a zvláště Spojených států k obnově země. Místo této pomoci se však dostavily tisíce přeplacených humanitárních pracovníků, kteří v zónách chráněných okupačními vojáky provozovali ve velkém stylu „západní způsob života" - včetně korupce a „zlodějen" - a ve zbídačelé zemi probouzeli doslova třídní zášť (průměrný afghánský příjem činí 200 dolarů na osobu a rok).
Dojem zkorumpovaného Klondiku brzy posílil pohled na nejvyšší patra moci. Hámid Karzáí byl brzy nazýván „prezidentem narkostátu". Jeho bratr Ahmad Walí Karzáí, zavražděný před třemi lety, byl nejbohatším Afgháncem, těžícím z obchodu s drogami a se zbraněmi.
Příčinou eskalace násilí je ovšem násilí samo. Je dnes velmi těžké schovávat hmatatelnou skutečnost za mýtus, že v Afghánistánu šlo jen o válku proti Tálibánu, který utiskoval ženy a poskytoval ochranu organizaci Al-Kajdá. Tohle už nefunguje. Už se ví, že okupace a „bezpečnostní postupy" západních jednotek, speciálních oddílů a jednotlivých hlídek „našich chlapců" - často pracujících s nejasným zadáním - nejsou součástí řešení, ale problému. Už se dávno ví, že tyto metody stojí u kořene eskalace násilí a stále zjevněji prohrávané války. Nepomohla nová taktika - „získat afghánská srdce a mysli" -, která upřednostňovala „ochranu životů civilního obyvatelstva". Byl to podvod; civilisté - muži, ženy i děti - nadále v Afghánistánu umírají. A ovšem i „naši chlapci" (a mnohem víc chlapců z ostatních států NATO, které v zemi působí). Neexistuje žádné „technické řešení" této války. „Na bodácích se věčně sedět nedá" (Talleyrand) a „nikdo nemá rád ozbrojené misionáře" (Robespierre). Což si zřejmě uvědomil i Paštún Hámíd Karzáí, který se od svých protektorů poněkud odtáhl a zvažuje vlastní kroky.
Jedna věc se nesporně v této „dobré válce" - v pořadí již páté - vydařila. Až donedávna byl „vražedný cyklus" omezen na paštúnské teritorium ve východním Afghánistánu. Mezitím se cyklus však - s hnutím odporu - rozšířil po celém západě a severu. Paštúnové, Tádžikové, Uzbekové, Chazaři a jiná etnika už zase tvoří - v boji proti okupantům - jeden národ. A opět zjevně nabyli - jakýmsi šestým smyslem, tradicí a vírou - naprosté jistoty, že neumírají zbytečně.
Nahoře dobový obrázek z britsko-afghánské války.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
