„Pro mne je Romero božím člověkem... Neexistují žádné problémy s doktrínou a je velmi důležité, aby bylo (blahořečení) provedeno rychle," řekl papež. Viselo to ve vzduchu již dlouho.

„Problémy s doktrínou" měl ovšem Romero - pokládaný chudými Salvadorci od okamžiku své násilné smrti za „svatého mučedníka" - s oběma Františkovými předchůdci v čele Římskokatolické církve. Jan Pavel II., klíčová postava boje Poláků za lidská práva a demokracii proti komunistickému režimu, dokonce odmítl nahlédnout do dokumentace o porušování lidských práv Salvadorců (lépe řečeno: do dokumentace o masových vraždách organizovaných tamní pravicovou vojenskou juntou, její armádou a smutně proslulými „eskadrami smrti"), kterou papežovi Romero ve Vatikánu osobně předložil. Jak nevhodné! Byl tam totiž „na koberečku". A hlava katolíků mu doporučila, aby neflirtoval s marxismem „teologů osvobození", potažmo salvadorských gerilových bojovníků z ultralevicové FMLN (Fronta národního osvobození Farabunda Martího). A aby se laskavě držel „obecných principů" katolické víry svaté, pokud možno s použitím neškodných zažehnávacích frází. Oč tenkrát šlo a oč vlastně v jistém smyslu stále běží?