Politici od roku 1945 opakují, že nic jako Holocaust se již nesmí opakovat. Jsou pronásledovány všechny projevy, ať skutečné, či domnělé, které jsou vyhodnoceny jako antisemitismus, jako nenávist proti Židům. Neonacismus mnozí vidí všude. Ať už se jedná o číslice, runy, historické znázornění křížů, ve slovech, v písních. Mnozí najdou myšlenky nacismus v díle Josefa Lady, kde je kocourek Nácíček, či ve večerníčku o Včelích medvídcích, kteří zpívají o tom, že milují bílou barvu.

Jenže nacismus je minulostí, byť pro pár jedinců je přitažlivý a většina toho co je označováno za neonacismus je prostě jen nálepka, pro něco co s nacismem nemá nic společného. Je to jen nálepka, jejíž smysl je shodit názorového oponenta, znemožnit ho a udělat z něj zavrženíhodnou bytost, která nemá ve společnosti co dělat. Paradoxně je tato nálepka dnes často používaná na odpůrce imigrace muslimů do Evropy. Paradoxně proto, že dnes znovu Židé utíkají z Evropy, ale ne kvůli nacistům, ale kvůli muslimům.

Francie zažívá největší odchod Židů ze země od Druhé světové války. Německý rabín otevřeně mluví o tom, že v Německu již pro Židy není bezpečno. Ve Vídni, ale nejen tam, ale i v dalších evropských městech, kde žije významná islámská komunita, jsou synagogy chráněny ozbrojenými složkami. Jsou chráněny před muslimy. Jsou chráněny před těmi, kteří vyznávají islám a kteří se netají tím, že pro Židy není na světě místo. Jsou chráněni těmi, kteří kritiku islámu označují jako xenofobní a nedemokratickou a kteří zároveň požadují trestní stíhání kritiků islámu a tleskají pokaždé, když jsou jejich oponenti stíhání státní mocí.