Naše a další média odsuzují Rusko, ať právem či neprávem, za útok na humanitární konvoj, za bombardování Aleppa. Objevují se zprávy, že syrské Bílé přilby jsou aspirantem na Nobelovu cenu míru. Z prezidenta Asada se dělá něco jako syrský Hitler, případně požírač dětí. Hlasy poukazující na jiné skutečnosti nejsou moc mediálně prezentované a někdy mám pocit, že ani žádoucí.

Je to celkem logické. Naše společnost stojí na demokracii, tedy lépe řečeno na liberální demokracii, kde každý, byť sebehloupější, politický postoj je kvitován s povděkem, pokud ten postoj nesměřuje k určitému druhu konzervatismu. Jako by zastávat určité zásady bylo špatné a nežádoucí. A netýká se to jen křesťanského postoje ke společnosti. Stačí, když někdo požaduje, že zákony by měly platit pro všechny bez rozdílu. Jenomže skutečnost je taková, že přes stávající zákony se vytvářejí výjimky pro menšiny, kvóty pro ženy, kvóty pro obyvatele neevropského původu. Prostě vše je demokracie, jen požadavek na dodržování demokracie a platných zákonů je „fašismem“.

Ve svém důsledku se debata o demokracii zúžila jen na práva a nikoli povinnosti. Vězni mají svoje práva, menšiny mají svoje práva, ženy mají svoje práva, děti mají svoje práva, homosexuálové a všelijaké sexuální menšiny mají svoje práva. Imigranti přicházející do Evropy mají právo na lepší život, mají právo na to, aby jim společnost pomohla. V důsledku všichni mají nějaká práva a naše povinnost je jim ty práva zajistit. Pokud s tím nesouhlasím a využiji svého demokratického práva nesouhlasit, tak nastane odsuzování, že se jedná o fašismus, neonacismus, možná skoro rasismus.