Obávám se však, že tímto soudním rozhodnutím věci ve věci islámských šátků a islámských zvyklostí u nás nekončí, ale teprve začínají. První jezince to sice nevyšlo, ale jak známo ze západní Evropy, tak ona se skulina jednou najde. A hodně mohl napovědět i rozstřel na iDnes, kde se utkal Tomio Okamura a zastánce islámské obrody, takzvaného saláfismu, Muhamed Abbás. Podle Abbáse rozsudek ukazuje, že jsme ještě nedošli do vyspělé Evropy. Podle mého ta „vyspělá“ Evropa dnes tančí nad propastí, což si uvědomují nejen politici, ale i Evropský soud pro lidská práva, který zcela nedávno potvrdil, že muslimské žačky se musí účastnit kurzů plavání společně s chlapci. Což se ovšem švýcarským muslimům moc nezamlouvá, takže uvažují o založení vlastních škol, které budou dle islámských náboženských zvyklostí.

Pokud ani po tomto nikomu nedochází, že se zde vytváří paralelní společnost, tak už opravdu nevím, co se ještě musí stát, aby někteří procitli a uvědomili si, že požadavky muslimů už nemají nic společného s deklarací lidských práv, protože sami muslimové svými žalobami na to, či ono dávají najevo, že lidská práva jsou pro ně jen nějaký popsaný papír, pokud nerespektuje islámské právo a islám jak cestu k Alláhovi.

Lidská práva, jak je známe a chápeme, jsou založena na rovnosti pohlaví před zákonem. Muslimové svým jednáním dávají najevo, že žena není rovna s mužem. Například ve Švýcarsku nešlo jen o plavání, ale zcela nedávno tam proběhla i kauza, kdy muslimové odmítli podat ruku učitelce, jen proto, že podle islámu nesmí podat ruku ženě. Podobná kauza proběhla před několika měsíci i ve Švédsku a ani tam, přestože Švédsko je „liberální“, ale spíše země nemocná strachem z menšin, tento požadavek neprošel. Začíná to vypadat, že ta přívětivost snaha o to, aby se cizinci v Evropě cítili co nejlépe, začíná narážet na mantinely, které by některé skupiny aktivistů rádi odstranili, ale naštěstí zatím nemohou.