Pokračuje příliv argumentů proti záporným sazbám od analytiků, komentátorů ale i centrálních bankéřů – ještě v únoru jedna z velkých bank nazvala záporné sazby “zbraněmi hromadného ničení“, během března přišel např. renomovaný Handelsblatt s článkem „Nebezpečná hra s penězi německých střadatelů“ a vesměs nevstřícně se k tomuto nástroji vyjádřila např. většina klíčových postav ČNB.

Argumenty se přitom zdají být přesvědčivé, což je dále umocněno i tím, že záporné sazby jsou historickou anomálií a tudíž bytostně vnímány jako nespravedlivé. Bližší pohled však odhalí, že realita je komplikovanější, a že u jejich odpůrců často nad empirií a (někdy i) teorií převládá posvátná bázeň z tabuizované nuly.

Zaprvé, záporné sazby mají dle jejich odpůrců mít velmi neblahý dopad na ziskovost bankovního sektoru (banky nepřenášejí negativní sazby na střadatele) a na fungování peněžního trhu. V teoretické rovině se však ignoruje, že nižší sazby dopadají na obě strany rozvahy bank, což je obzvláště relevantní pro evropské banky nemající obrovský rezervoár depozit drobných vkladatelů jako ty české, a že přenos negativních úroků na střadatele je „jenom“ (hlavně) problém, že nikdo nechce být první (podobná situace byla v ČR ještě nedávno s mobilními operátory). V empirické rovině ani po několikaleté zkušenosti (Dánsko, EMU) nevidíme negativní dopad na peněžní trh: měnová transmise, jak ukazují sazby na něm, funguje stejně jako nad nulou, jeho objem je stabilně mezi 30 a 40 biliony eur ročně.  Prozatím absentuje i dopad na ziskovost bank - dle slov vice-prezidenta ECB čistá úroková marže minulý rok dokonce vzrostla, návratnost aktiv ani kapitálu bank neklesá.