Stěží si dokážu představit, jakých orgií by se musel v potu tváře účastnit nebo jaké hereze by musel namáhavě vymýšlet, aby se tak stalo. Ale ani v postpostmoderní době není třeba ztrácet naději, jistá řešení se totiž navzdory svízelným okolnostem stále nabízejí.

Mohl by se např. záměrně stát bezohledným nadnárodním kapitalistou, což je ale poměrně těžké a já ve svém okolí neznám nikoho, jehož by toto neštěstí potkalo. Daleko snazším by bylo zvýšit dramaticky spotřebu masa a následně unikajícími plyny ohrožovat matku Gaiu. To je ale, přiznejme si, poněkud přízemní, neřkuli pubertální cesta. Povzneseme-li se do sféry ducha, pak nezbývá než zvolit si los konzervativního či tradičního katolíka. Teprve tehdy se může takový člověk zaradovat, neboť se na něj sesypou odsouzení, ba přímo nadávky milosrdného Františka.

Považte sami: pelagiáni! gnostici! mají komplex méněcennosti! usazují se na Mojžíšův stolec a s povýšeností a povrchností posuzují! házejí mrtvé kameny! Není to hezké? Nedávno k těmto láskyplným invektivám ještě přibylo: hřeší hadačstvím! hřeší modloslužbou![1]

Je pravdou, že František používá některé pojmy v jiném významu, než byly běžně chápány, ale netřeba být úzkoprsým a propadat sémantickému farizejství. A stejně jako slova nabývají ve Františkových ústech nových, dosud netušených barev, tak jsme obohacováni i neotřelou exegezí tryskající z papežských kázání. Právě Františkův proslov, ve kterém důmyslně odhalil hadačství a modloslužbu tam, kde je zatím nikdo nehledal, svědčí o takřka neomezeném intelektuálním rozletu.

František užil podobenství, ve kterém Kristus hovoří o novém víně a nových měších, k obhajobě neutuchajícího novotářství. Nicméně dříve byla uvedená slova Páně chápána jako vyjádření „neslučitelnosti novozákonní úcty Boží s obřadními předpisy starozákonními a zvláště s předpisy farizejskými“[2]. (Pokud však chtěl František tímto naznačit, že se chytá zrušit novozákonní ustanovení, pak jeho věty byly samozřejmě zcela namístě.) Aby svoje závěry podpořil, odvolal se František na dějinný příklad krále Saula, který složil Hospodinu oběť „jako vždycky“ (a to byla konzervativní chyba!), načež Pán odmítl nejen tuto oběť, ale zavrhl i samotného Saula, neboť podle všeho očekával nějakou překvapivou novinku. Jak poukázal všetečný americký komentátor Christopher A. Ferrara, jedná se opět o notně odvážný výklad biblické zprávy: