Jde o jeden z výrazných postkomunistických výčnělků, který v našem právním prostoru přežívá navzdory „snahám“ několika politických garnitur. Téměř okamžitě po utvoření polistopadových zákonodárných sborů bylo zrušení či omezení poslanecké imunity tématem mnoha návrhů a následných diskusí.

Prakticky vždy dospěli jak moudří (a moudré) této země, plus komentátoři odborní i laičtí k závěru, že tzv. „doživotní“ imunita je nesmysl, je nepatřičná, je nevhodná. Jde o to, že podle stávající legislativy nelze poslance či senátora trestně stíhat, pokud jej k tomuto stíhání nevydá příslušná komora parlamentu. Navíc členové parlamentu kromě této trestněprávní imunity požívají ochrany imunity přestupkové. To znamená, česky řečeno, že když například poslance či senátora odchytne dopravní policie totálně opilého za volantem, nepodléhá tato skutečnost klasickému přestupkovému řízení, nýbrž pouze disciplinárnímu řízení příslušné komory parlamentu.

Pojďme ještě dál. Historicky viděno vznikl institut poslanecké imunity v dřevních dobách tzv. „demokracie“ na ochranu příslušníků zákonodárného sboru proti panovníkovi. Tehdy (a vlastně i teď, ale všude jinde než u nás) znamenal, že zákonodárci nemohou být trestně stíháni za jednání nebo účast na rozhodování v parlamentu. V normální společnosti byl (a je) tento institut brán jako nezbytná podmínka pro demokratické zřízení. Ne však u nás, kde si pěstujeme jeho naprosto speciální verzi.

Všude na světě, včetně režimů, které se nám nemusí líbit, neexistuje ona „doživotní“ imunita, která chrání člena zákonodárného sboru navěky, na doživotí. Domyšleno do jednoduchého důsledku: i zločinec, který získá mandát člena parlamentu je u nás nadosmrti chráněn před zákonem. Jistě, pokud jej příslušná komora nevydá, ale tahle věta u nás demokracii nevybuduje…