Páně prezidentovo rozhodnutí z 1. ledna 2013 je jedním z nejužitečnějších, jež během svého působení v roli hlavy státu učinil (upozornění: amnestie se nedotkne žádného z chráněnců spolku Šalamoun).

Amnestii vyhlásil stejně jako Ivan Gašparovič, prezident Slovenské republiky,  ve chvíli, kdy své rozhodnutí mohl opřít o silné politické odůvodnění. Na počest vzniku samostatného českého státu prokázal dobrodiní tisícům pachatelů drobných trestných činů a jejich blízkým a současně vyřešil přeplněnost věznic, která se přiblížila ke kritické hranici. Žádné jiné schůdné opatření ke snížení počtu vězňů nebylo na obzoru. Kromě toho ušetřil vězeňství,  vládou finančně tradičně škrcenému, přibližně  šest milionů Kč denně.

K příznačným projevům české národní povahy patří závistivost a pomstychtivost. Nepřekvapuje proto, že  ohlasy na vyhlášení amnestie nejsou zdaleka jednoznačné a už vůbec ne výlučně pochvalné. Očekávám ale, že po vychladnutí horkých hlav budou muset kritici alespoň uznat, že Václav Klaus si při rozhodování o amnestii vedl uměřeně. Neotevřel brány věznic  odsouzeným, jejichž pobyt na svobodě by mohl zhoršit bezpečnostní situaci ve státě,  a projevil soucit se starými lidmi, pro které je věznění zvlášť citelným trápením. Myslím si dokonce, že pan prezident mohl být ještě velkorysejší zvýhodněním odsouzených, na nichž jsou obživou a výchovou závislé malé děti.

Tresty v amnestovaných skupinách odsouzených dopadají nejen na ně, ale také na jejich blízké, a to často velmi bolestivě. Výkon trestu je v amnestovaných případech nákladný, ale užitek z něj pro společnost nepatrný nebo žádný. Představa, že odsouzený se během krátkého trestu polepší působením výchovné péče poddimenzované  vězeňské služby, je naivní: nejsou peníze na zaměstnání dostatečného počtu pedagogů a psychologů a přeplněné věznice nemají dostatečné prostory pro provádění výchovných programů. Mnozí odsouzení se naopak během trestu naučí od zkušenějších spoluvězňů věci, jejichž znalost jim neprospěje. Krátkodobý trest sice způsobí bolest odsouzenému a jeho blízkým, společnosti ale nepřinese nic.

Předpokládám ostatně, že nedojde-li k zásadní změně trestní politiky státu, jejíž slabinou je nedocenění prevence kriminality, nedostatečná postpenitenciární péče a nechuť soudů k používání alternativních trestů, během krátké doby budou naše věznice opět přeplněny.